Když mladí urostlí hasiči nedávno trénovali vyprošťování lidí z lanovky na Teplicku, řádně se toho zapotili. A teď si představte, že 63letá Helena Machová z Mostu vyprošťuje svou 42letou dceru Danielu skoro každý den z invalidního vozíku, aby ji v koupelně sto let starého rodinného domu umístila na sedačku maličké lanovky vyrobené svépomocí a přemístila ji opatrně do vany.

Jistě, maminka nemusí stoupat v plné polní do kopce a slaňovat desítky osob jako hasiči, ale i tak se v těsném prostoru koupelny nadře. Proto není divu, že obě ženy touží po změně – po sprchovém koutu, který nahradí vanu a uvolní prostor pro pravidelné koupelnové manévry.

„Už nemám tolik sil jako dřív,“ povzdechne si Helena Machová, žena drobné postavy. V zastaralé koupelně seniorka ukazuje, jak celý rituál přesunu probíhá. Je obdivuhodné, že i v penzi má ještě tolik energie a trpělivosti, aby svou handicapovanou dospělou dceru dostala z vozíku do vany. „Sice nám pomáhá zvedák, který mi kdysi dávno udělal manžel, ale přeci jen je přesouvání do vany fyzicky náročné,“ dodává maminka. I pro ni by byla jednodušší bezbariérová koupelna se sprchovým koutem, aby do místnosti mohla dcera s vozíkem snadněji vjet a jednodušeji se dostat k vodě na mytí. Teď většinu prostoru u vstupu do koupelny zabírá hranatá vana, jejíž roh trčí do uličky jako pěst na oko. „Je tu malý prostor na manipulaci s vozíkem,“ ukazuje maminka ostrou zatáčku pod domácím transportním mechanismem.

„Přesun do vany začíná být obtížnější,“ potvrzuje dcera Daniela, která má spastickou kvadruparézu a od dětství nemůže chodit. „Tatínek vymyslel zvedák do vany, který stále používáme, ale pro moji maminku, která má také zdravotní problémy, už začíná být těžké dávat mě na zvedáku do vany. Koupelna potřebuje rekonstrukci a sprchový kout. Díky němu bude celá místnost také mnohem přístupnější pro vozík,“ konstatuje Daniela.

Přestavba koupelny vyjde na 240 tisíc korun

Vyhlédnutá firma stanovila cenu rekonstrukce na 240 tisíc korun. Rodina tolik peněz nemá, a tak Daniela požádala úřad práce o příspěvek na bezbariérovou úpravu koupelny. Stát na to může dát až 350 tisíc, a Mostečance nakonec po úředním šetření u ní doma přiznal částku kolem 58 tisíc korun.

Danielu to moc zklamalo, protože má invalidní důchod 14 100 korun a s nízkým státním příspěvkem by funkční bezbariérovou koupelnu neudělala. „Když poprosím rodiče, dáme dohromady třicet tisíc korun, ale to je málo,“ vysvětluje. Proto podala odvolání a úřad jí nově nabídl 75 tisíc korun. Ani to však nestačí, aby mohla po vyplacení příspěvku koupelnu upravit do požadovaných tří měsíců. Takže žádost o příspěvek bude muset stornovat a hledá pomoc u nadací a soukromých dárců. „Pokud se nám podaří dát částku dohromady, tak bychom chtěli začít s rekonstrukcí na podzim,“ říká Daniela.

Daniela Machová s asistenčním psem Vandou.Daniela Machová s asistenčním psem Vandou.Zdroj: Deník/Martin Vokurka„Potřebuji vaši pomoc.“ Touto větou oslovuje lidi na dárcovském portálu www.znesnaze21.cz, kde organizuje sbírku. Cílová částka je 240 tisíc korun a koncem června bylo vybráno 50 514 korun od 59 dárců. Lidé mohou přispívat různými částkami dál, protože sbírku se podařilo prodloužit do 31. srpna. „Ráda pomohu a udělám radost. Není nad to, pomoci druhým,“ sdělila v komentářích dárců Eva Krbcová, která poslala pět tisíc korun. „Doufám, že to vyjde a budete mít novou koupelnu, držím palce,“ vzkázala Daniele další žena, která věnovala 100 korun.

Koupelna je součástí rodinného domu z roku 1930, který stojí v mostecké čtvrti Zahražany a který kdysi koupil pradědeček Daniely. Dům se dědí z generace na generaci, takže maminka a dcera mají k domu velmi osobní vztah. Nechtějí ho prodat a přesunout se do paneláku. „Jsem tu na všechno zvyklá. Vím, co si můžu dovolit a kam všude můžu zajet,“ svěřuje se Daniela ve svém pokoji, který slouží i jako pracovna. Má tam polohovací postel i počítač. Do koupelny projíždí místnostmi bez prahů a s dalšími vychytávkami, které usnadňují pohyb.

„To, co jsme mohli, jsme si udělali svépomocí, což je hlavně manželova zásluha,“ doplňuje maminka. Když ještě byli s manželem zaměstnaní a vydělávali, tak vždy mohli doplatit státem dotované pomůcky pro dceru. Jenže teď už jsou rodiče v důchodu a i když se snaží šetřit, na lepší koupelnu nemají. V nejhorším budou na bezbariérové úpravy spořit dál a přitom zahánět obavy, že síly na přesun dcery do vany brzy dojdou.

Podle obou žen, které se odvolávají na rozpočet od firmy, cenu rekonstrukce při dnešní drahotě nejde srazit dolů. Navíc dům je starý a stavba si vyžádá i zásah do podlahy a potrubí. Proto očekávají práce trvající v řádu týdnů.

Chci fungovat, jde mi o základní hygienu

Daniela však z požadavku na bezbariérovost nemůže ustoupit, protože jde o základní hygienu. Navíc v létě, kdy se v černém vozíku víc potí, se musí ve vaně sprchovat častěji než jindy. Je také po operaci levého kotníku, což je další důvod pro méně namáhavý přesun k vodě. „Nikdy jsem se nesmířila s tím, že sedím na vozíku. Chci fungovat dál, pokud to půjde,“ říká houževnatá Mostečanka.

Daniela má za sebou zvláštní školu v Jedličkově ústavu v Liberci, pak si udělala maturitu na gymnáziu v Mostě a vystudovala práva. Má magisterský titul, ale vzhledem ke svému handicapu nemohla vykonávat běžnou praxi. Když může, pomáhá zdravotně postiženým lidem a udržuje si přehled v právní oblasti.

Jan Mráz se svou ženou Jitkou, která je mu v nemoci velkou oporou.
Neskuteční Krušnohorci. Na elektrický vozík pro kamaráda se složili za tři dny

I když ji poznamenala vážná diagnóza (DMO – spastická kvadruparéza), naštěstí nemá mentální retardaci, která je s tímto zdravotním postižením často spojena. „Rodiče mě vždycky brali jako zdravého člověka. Takže já o sobě říkám, že jsem zdravý člověk, akorát potřebuji pomoc při přesunech,“ svěřuje se Mostečanka, která vyráží běžně ven a nezůstává zavřená doma jako řada jiných vozíčkářů.

Z domu se dostává pomocí šikmé schodišťové plošiny a pak sjede k autu nebo na ulici. Vidět ji můžete třeba u jezera Most, v parcích, divadlech nebo i v kině v Teplicích. „Jsem vyloženě akční člověk,“ upozorňuje. Kromě maminky ji doprovází černá labradorka Vanda, asistenční pes. Speciálně vycvičená předchůdkyně Vandy je už v psím důchodu a rodina se i o ni nadále stará.

Svým dárcům se Daniela na internetu svěřila, že čas od času se setkává s názorem, že když už je na vozíku tak dlouho, měla by už být zvyklá a smířená. „Pravda je ale taková, že jsem v dětství neměla jiné přání než chodit. Nyní bojuji alespoň za to, abych jednou ušla pár krůčků po bytě. Bohužel však zatím neúspěšně,“ přiznala. Nyní doufá, že alespoň v boji o sprchový kout bude úspěšná.