Anna a Jan jsou manželé. Je jim 75 a 83 let a jsou to čiperky. Každé ráno, mráz nemráz, jezdí vlakem z Mostu do Želenic, aby se večer vrátili zpět. Proč to dělají? Mají v Želenicích zahrádku. Ani epidemie koronaviru je nepřinutila zůstat v bačkorách ve městě. Raději čerstvý vzduch a gumáky.

Deník na návštěvěZdroj: DeníkDomov, to je pro ně spíš tahle vesnice blízko Mostu. „My jsme furt tady, máme tu pohodu a taky dobytek, o který se musíme starat,“ upozorňuje Anna. Když říká dobytek, myslí tím slepice a králíky. „A ještě kocour,“ dodává Jan.

U řeky Bíliny v Želenicích zahradničí od začátku 80. let minulého století. Když dojde na srovnání, Anna řekne, že v obci se toho od té doby víc postavilo. Želenice chválí. „My do styku s místními moc nepřijdeme, ale co chceme, tak nám to obec umožní nebo udělá. Jsme tu spokojení,“ svěří se seniorka, když s manželem přejdou koleje a ve sněhu spěchají za svým malým dobytkem.

Želenice s pěti stovkami obyvatel obklopují výrazné kopce Českého středohoří, louky a pole. Tam dole se klikatí řeka. Ta hodně pamatuje. V „želenické soutěsce“ žili před dvěma tisíci lety Keltové. Když přimhouříte oči a přestane vnímat hluk aut na čtyřproudové silnici Most – Bílina a těžbu v kamenolomu, vidíte před sebou docela romantickou krajinu. Výhled do dálky z pastvin nad mokřady člověka zpomaluje.

Když má 53letá Petra jednou větou vystihnout Želenice, moc neváhá. „Pohoda!“ prohlásí. V obci žije už 25 let, a když sledujete, jak na pláni za ohradou krmí klisničku Lady, nemůžete o jejím slovu pochybovat.

Osmnáctiletá studentka Sára má ze svého pokoje výhled na legendární horu Bořeň. Ta je v údolí dominantou jako v Japonsku Fudži. Podle pověsti měla z Bořně skočit ctihodná paní Bořena, zoufalá ze smrti svého manžela, bájného českého vojvody Kroka. V oparu nad řekou prý viděla jeho tvář a vrhla se za ní. Odtud jméno hory, jež jako skalnatá strážní věž odráží ruch nedaleké průmyslové aglomerace.

„Tady je to určitě lepší než ve městě. Ve městě jsou lidi takoví splašení, ale tady je to klidné,“ říká Sára. Její rodina se do Želenic přistěhovala před třinácti lety. A co až bude Sára starší? Bude žít jinde? „Po studijní stránce mě samozřejmě láká Praha, ale to je asi tak jediný důvod. Do budoucna, až budu třeba mamča, tak plánuju bydlet na vesnici, protože i pro děti je to určitě jiný život. Bydlet v Mostě či v jiném městě znamená, že musíte být víc ve střehu a děti si hlídat. Tady vám nikdo neublíží, je tu bezpečno, alespoň si to myslím,“ přemýšlí nahlas.

Epidemie podle ní Želenice moc neovlivnila. „Akorát že musíme chodit do krámu s rouškou, jinak ne. Ale záleží na psychice každého člověka, jak tu situaci snáší. Ve městě je to určitě horší,“ míní Sára.

Zajímavé je i vyprávění další ženy, která sice v Želenicích nebydlí, ale 15 let v obci pracuje v jedné soukromé společnosti. „Víte, čím se tahle vesnice liší? Že má starostu, který opravdu zná význam slova starosta a starati se. Honzíka znám, je to super starosta,“ tvrdí žena, která kráčí po návsi s malým nákupem z vietnamského krámku.

Jméno říct nechce, raději líčí své místní postřehy. „Dávají to tady dohromady, mají tu výbornou úklidovou četu, která dělá pro obecní úřad. Stačí se podívat kolem, i když teď je škoda, že není léto, kdy by ta práce byla lépe vidět. Opravdu tahle vesnice funguje,“ konstatuje.

A také oceňuje, že se zrekonstruovaný krámek nedávno znovu otevřel. „Koupili ho Vietnamci a teď je ještě lepší. Zaplať pánbůh za ten obchůdek, byl půl roku zavřený. Nemá jen základní věci. Nevím, kde to bere, ale takhle dobrý větrníky a věnečky jsem už dlouho nejedla. Jsou takové neošizené, necítím žádnou umělotinu. Tady na konci světa máme nejlepší zákusky!“ směje se zákaznice.

Obchodník Dang Tuan Nghia má roušku a vychází z něj klidná síla jako z místní Fudži. Jeho krámek z venku vypadá jako špajz, ale uvnitř je kupodivu prostorný a útulný a hlavně plný zboží. „Moc lidí tu nebydlí, ale jde to. Mám tu normální věci, sladký objednávám,“ řekne lámanou češtinou. Z cedule vyplývá, že vlastně pracuje pořád. Otevřeno má každý den od rána do večera.

Škoda, že zavřeno má ordinace praktického lékaře v historické budově obecního úřadu. Doktor už loni odmítl do Želenic dojíždět. Nový by byl vítaný, aby hlavně starší obyvatelé nemuseli za základním vyšetřením do okolních měst. „Obvolávali jsme různé lékaře, ale dostalo se nám odpovědi, že na rozdíl od horských obcí máme ještě krátkou dojezdovou vzdálenost do města,“ povzdechne si starosta Jan Zálešák. Podle něj by stačilo, kdyby lékař dojížděl na pár hodin dva dny v týdnu. Ordinace je připravena. Zájemce však musí počítat s tím, že bude tak trochu doktorem jako ve filmové sérii o Básnících.

„Známe se tu a zdravíme. Na vesnici je to prostě normální. Nevýhodou je tu rušno od silnice a kamenolomu, ale jako výhodu bych vypíchla hezkou přírodu, celkově klid a super lidi. Nenapadá mě, co bych zlepšila,“ řekne Sára, když jde ráno vyvenčit psa. Poblíž je odpadkový koš na psí exkrementy. A na koši jsou pytlíky. To v řadě měst nenajdete. Sára měla pravdu. Vesnice není jako město.

Na obecním úřadu v Želenicích visí černá vlajka. Ve věku 76 let zemřel po nemoci bývalý dlouholetý starosta a zastupitel Jaroslav Vašek. Stalo se to 13. ledna. V obci visí parte.