Bez uniformy, s batohem na holých zádech. „Jezdí tramvaje?“ volá přízrak na reportéra Deníku, který mu jde vstříc. Zpráva, že tramvaje nejezdí ho trochu rozladí. „Tak musím pěšky!“ Prohlásí, než vyjde z tunelu na sluneční žár. Je to šedesátiletý Jiří Kšána. Bývalý stavař z Mostu, teď šestým rokem obyvatel industriální divočiny kolem chemičky. Považuje se za obyvatele Kopist, obce, která už dávno zanikla. Bezdomovec? Ano, i ne. Říká, že bydlí. Má dřevěnou boudu u rybníčku. Tam už přes týden poslouchal z rádia zprávy o nedaleké bombě a jak se bude odpalovat. „To už bouchlo?“ ptá se. Moc se diví, že už je po všem.

„Oni řekli, že to bude po třetí hodině,“ vysvětluje své překvapení. Nějakou ránu prý slyšel, ale za bombu to nepovažoval. „Já myslel, že zase spadly plechy, jak byla panelárna. Řekl jsem si, to nic není, dobrý, pohoda, ještě mám do tří čas. Tak jsem se sbalil a šel na tramvaj do Mostu. Doufal jsem, že bude ještě jezdit a já budu dál od tlakové vlny, kdyby náhodou byla,“ svěří se.Kde přesně žije, sdělovat světu nechce. Má rád svůj klid a bezpečí. Je prostě z Kopist, od rybníčku. Kolem byly dřív i další vesnice, Lipětín, Růžodol, Záluží, než je z mapy v minulém století vymazal chemický a těžební průmysl.

Bomby má všude okolo sebe

Kšána přiznává strach z bomb. Vždyť na nich žije. Letadla jich kolem za války nasypala tisíce, protože spojenci chtěli hitlerovskou chemičku zničit. „Bomb je tam hafo, ne jenom jedna,“ ukazuje muž k chemičce, kde mohou být ještě stovky nevybuchlých pum.

Když projde kolem novinářů, kteří na hranici zakázaného pásma čekají na zprávy od policie a hasičů, zamíří k Mostu po prázdné hlavní silnici, kam auta ještě nesmí. Kšána je na dlouhou chůzi do města zvyklý. Když mu občas ujede tramvaj, zkracuje si cestu po nové silnici kolem jezera Most.

Život na podivné samotě prý zvládá. Psychicky i finančně. Je bez elektřiny, myje se v rybníku. Pitnou vodu shání v okolí. „Není to byt, ale je to bydlení,“ sděluje hrdě. Má postel, noční stolek a když mu dojdou baterky v lampičce, použije svíčku. Nedaleko od něj prý bydlí jakýsi Míra. Ten žije ve zděné šopě, v kůlně po jakési bývalé usedlosti. „Jen já a Míra, nikdo jiný tam nebydlí,“ tvrdí o odlehlé oblasti v samém středu okresu Most. Vypadá spokojeně. Hlásí, že mu stačí pár tisíc za měsíc ze státní sociální pomoci. „Žiju volně a svobodně, a to mě dělá šťastným,“ prohlásí a kráčí dál směrem na Most.

Hodinu poté zástupci policie, hasičů, chemičky a zdravotnické záchranné služby oznamují, že odpal bomby se podařil, nikdo nebyl zraněn a škody na majetku jsou minimální. Všem se ulevilo. Byl to náročný týden, plný příprav i obav, ale hlavně vůle zabránit tragédii. „Velmi rádi pojedeme domů,“ svěřil se za úmorného vedra na setkání s novináři David Kareš, brigádní generál a velitel Záchranného útvaru Hasičského záchranného sboru ČR. Za chvíli už po silnici mezi Mostem a Litvínovem jezdí auta a objevily se první tramvaje. Život se opět vrátil do normálu.

Jen chemička se ještě vzpamatovává. Po vylidnění do ní vstoupili první experti a začali prověřovat provozy. Výrobu chtějí spustit co nejdřív, jakmile to bude možné. Mluvčí chemičky Pavel Kaidl všem záchranářům poděkoval za obětavé nasazení. „Velice si toho vážíme,“ řekl.