Daleko od měst ztichlých pandemií žije ve svém malém království 78letý Miroslav Zapletal. Vládne zahrádce o šesti arech, krmí fenku Bobinu, tři kočky a ptáky a ošetřuje ovocné stromy. Hradem mu je podsklepený domeček s podkrovím, kde přečkal letošní zimu. Po loňských vážných zdravotních potížích našel na venkově klid. Koupe se ve škopku, řeže dříví, poslouchá zprávy a chodí do kadibudky jako pan Komárek z filmu na Samotě u lesa. Vypadá stejně spokojeně.

„Chcete česnek? Tolik ho v životě nemůžu sníst,“ směje se u zásob vypěstovaných vitamínů čiperný muž narozený za 2. druhé světové války. „Já už si nouzi prožil, nemá cenu nad tím fňukat,“ komentuje pandemii a zákazy bývalý zedník, montér a atlet. „Zvládneme to,“ ujišťuje.

Na okraji vísky Želenice, která má pět set obyvatel, patří od roku od 1979 k malé komunitě zahrádkářů. Pro něj je ale zahrádka azylem uprostřed světa, který se náhle změnil. O pandemii ví z internetu a televize, kterou nevypíná. „Musím být v obraze,“ vysvětluje.

Nákupy jednou týdně

V obci není krámek, ale naštěstí si koupil auto. Na nákup jezdí jednou týdně do Bíliny, do Mostu ne, ten je dál. „Mám roušku i rukavice na jedno použití. Nakoupím a honem vypadnu. Tady ale žiju úplně normálně, do vesnice nechodím,“ tvrdí senior. Potravinami naplnil spíž, mrazák i lednici. „Kdyby mi šlo o život, tak se zamknu, nevylezu a měsíc tu přežiju. Alespoň bych zhubl,“ poznamená. Zatím spoléhá na auto a plnou nádrž, ale ve skleníku má kolo na horší časy. Jen pitná voda mu dělá starosti. Tu má balenou, z obchodu.

Pokladem je pro něj zahrada. Pěstuje česnek, cibuli, brambory, květák, brokolici, rajčata, papriky, jablka, broskve a hrušky. Exotické ovoce z marketu skladuje v kůlně ve velké sklenici od okurek, aby déle vydrželo. Nápady zdědil. Jeho babička byla kuchařka z povolání a vařila ve Vídni.

„Tady je moje kuchařské království. Zrovna teď tu mám vepřový guláš, akorát ho zahustím,“ ukazuje kastrol v přízemní garsónečce, kde vaří, odpočívá a spí.

Izolace ho nenudí. „Od rána makám. V půl šesté jsem vzhůru a už nezaberu. Mám léta a po nemoci určitě narušenou imunitu, ale jsem zvyklý nešetřit se a být v přírodě. Jsem workoholik, furt musím něco dělat. Tělo dostává zabrat,“ líčí.

Zvířecí společníci

Dřeva narubal dost, ale přitápí jen malinko, protože má elektrický krb, který mu před probuzením začne krásně hřát. Snídá až po zvířatech. „Napřed nakrmím dobytek a pak si dám kafčo, jak to dělali správní sedláci,“ říká. Když nese Bobině zbytky po kuřeti, skáče jako divá. „Pojď, holka moje! Je to dravec!“ volá u psí boudy. Za plotem u kompostu má kurník bez kuřat, ale uvažuje o nich. Králíkárnu nechá prázdnou. Nechce králíky choulostivé na nemoci.

Na zahrádce žije už od května 2019. „Zima byla mírná, ale já jsem rozený v lednu, chlad mi vyhovuje. Z tepla jsem na mrtvici, proto odmítám Jadran,“ prohlásí. Od 17 let jezdil po montážích a umí se o sebe postarat. Chybí mu jen prádelna a mostecký aquadrom, kde se teď nemůže vykoupat. Užitkové vody je zatím habaděj. Ve sklepě čerpá spodní a tu dešťovou chytá do nádob a rozvádí ji i do skleníku. „Mně neuteče ani kapka,“ dušuje se. Zaplnil také bazén, kde má u cestičky světla na čidlo, aby v noci trefil na záchod.

Vzpomíná na svého tatínka, který jako vyučený švec pracoval u Bati a jak slavná obuvnická firma svým zaměstnancům nakupovala, když pracovali. Ráno nechali službě seznam a ta vše sehnala. „Když šli lidi z práce, tak už se nemuseli zdržovat žádnými nákupy a mohli rovnou domů,“ upozorňuje Miroslav, podle kterého by se to dalo využít i během pandemie.

Při ní nezapomíná sledovat ani řeku. Hlavně, aby nebyla samá pěna. „Teď je krásně zelená!“ raduje se na břehu zahrádkář a vrací se zpět do svého království.

Koronavirus v Česku