Teprve osmnáctiletý umělec z Mostu nesnáší obyčejné věci a svému řemeslu je stoprocentně oddaný. „Mantinely pro mě neexistují,“ říká básník a sportovec Tomáš Abraham. V životě by rád zkusil úplně vše a procestoval celý svět.

Tomáši, jste na mosteckém gymnáziu již osmým rokem. V průběhu jste ale přešel do sportovní třídy. Co tam dělá básník jako vy?
Teprve před dvěma nebo třemi roky jsem si začal uvědomovat, že nejsem v poezii úplné nemehlo, takže v té době, kdy jsem přecházel, to pro mě nebyla ta nejdůležitější věc. Řešil jsem spíše badminton, kvůli kterému jsem přecházel, což byla nejlepší varianta, kterou jsem mohl pro sport v té chvíli udělat.

Jste momentálně spíše umělec nebo sportovec?
Já si myslím, že sám sebe stále více vidím jako umělce, přesto jsem ale asi stále více sportovcem. Určitým způsobem bych se chtěl pořád přibližovat právě k umění. Sport ale nechci úplně vynechat, spíše ho trochu upozadit.

Vašemu přednesu často vévodí emoce. Chodil jste do dramatického kroužku nebo stačil klub tvůrčího psaní, který navštěvujete ve škole?
Na dramatický kroužek jsem nikdy nechodil, přestože zpětně si říkám, že by to mohlo být vlastně hodně zajímavé. Myslím si, že je to trochu chyba a asi mě to i mrzí. Nemůžu ale říct, že by mě klub tvůrčího psaní naučil nějakému projevu. Vlastně tedy vůbec netuším, co mě k dramatickému pojetí básní dovedlo. Možná zkrátka má úžasná osobnost.

Vaše tvorba dokáže působit temně až depresivně. Kde berete náměty?
Mám i vtipné a veselé básničky, stejně jako jsem většinu času já. Rozhodně nejsem v depresích a má tvorba vlastně pouze odráží dobu a problém, který bych chtěl změnit. Neřekl bych ani, že jsem jakýmkoliv způsobem labilní, ačkoliv určitá labilita jde s básníky ruku v ruce.

Chcete si přečíst víc? Celý rozhovor najdete v Týdeníku Mostecko, který si ještě stále můžete koupit na stáncích. Další čerstvé číslo s novými tématy vyjde zase ve středu.

Eliška Ratiborská