Ten bojovný křik se šíří křižovatkou u Prioru dál do ulic a do uší. U semaforu zápasí vestoje dva různé světy: malý mladý vietnamský prodavač ovoce a velký temný kolohnát s kápí přes hlavu. Zvláštní výjev. Odvážný pidimužík útočí na klátivý kolos, který je sprostý jako dlaždič a nechce otevřít dlaň. Má v ní nektarinku. Ukradl ji z bedny před obchodem u autobusové zastávky. Prodavač nechce o nektarinku přijít a vyhrává.

PODOBNÝ PŘÍPAD       ZE SEVERU ČECH                                            Honička.                                             V květnu 2012 po poledni naháněl po Jablonci vietnamský obchodník v ponožkách muže v červeném triku, který je nejspíš zloděj a právě u obchodníka něco ukradl. Když za ním muž v šedé mikině z obchodu vyběhl, neměl ani boty a křičel na údajného zloděje „Tys ráno ukrad!“. Během honičky došlo také na potyčku, při které unikající muž málem přišel o červené triko. Zloděj inkasoval také pár tvrdých kopů. Na místo dorazila také policie, ale to už byli oba muži pryč od prodejny. Vietnamský obchodník pronásledoval pachatele v ponožkách snad přes celé město.

Překvapený obr zaváhá, ale když prodavač zadupe a zamává rukama, jako kdyby chtěl zahnat smečku vlků, zloděj naštvaně ustupuje na silnici, řve urážky a mizí směrem ke Stovce. Prodavač kráčí  k obchodu a vrátí nektarinku na pultík. A co zítra? Čeká ho další zápas? Přiznává,  že ovoce mizí často, že se nechtěl prát, ale chtěl jen to, co mu patří. Riskoval kvůli kousku ovoce. Zloděj byl narkoman, známá firma. „Feťák jeden!“ zlobí se přihlížející. „Nemůžu být stále venku a hlídat,“ říká obchodník.

O pár set metrů dál, na chodníku u Čedoku, žebrají dva kluci. Deset jedenáct let. Zpocené kšiltovky, okousané nehty, těkavé pohledy, tričko s čůrající figurkou.

„Pane, nemáte dvě koruny?“ zeptá se jeden z nich spěchajícího muže.

„Musíte makat,“ odpoví odmítavě za chůze s mobilem v ruce. Kluk mu mobil nahlas pochválí.

Jdou bezcílně dál, skočí na obrubník, jeden zapne pítko, stříká vodu kolem, druhý se nakloní nad odpadkový koš, dá do něj ruku, přehrabuje se v odpadcích, řeknou si o další peníze, neuspějí a poskakují dál jako hladové veverky.

Otočím se na ně. „K čemu chcete ty dvě koruny?“

Zaváhají. Většinou se ptají oni. „No, na zmrzlinu.“

„Proč si sahal do toho koše? Hledal jsi vajgly?“

„Hledal jsem hodinky, já jsem je ztratil.“

„Aha.“

Kluk, co ztratil hodinky, má divoký výraz uprchlíka, který toho moc nenaspal a žije v průvanu, oči podlité krví.

Zvědavě si mě prohlížejí,  v uších tmavé kolečko.

„To je samolepka?“

„Ne.“

Kluk si sáhne na kolečko a vytáhne ven váleček. V uchu zůstal otvor, kterým by prostrčil malíček.

„To sis nechal udělat?“

„Ne, dělal jsem si to sám, jehlou.“

„To tě muselo bolet, ne? A co krev? To ti nevadilo?“

„Ne, nebolelo to.“

„Ví o tom rodiče?“

„Jó.“

Zamyslím se.

„Jsem novinář, mohou si tvý ucho nafotit a napsat o tom, jak sis ho propích jehlou? Na fotce nebude tvoje tvář.“

Kluci zpozorní. Zdá se, že dostali strach. Ukazuji novinářskou průkazku a Mostecký deník, který nesu v tašce, na titulní stránce je fotka starosty Litvínova v tričku Supermana. Kamarád kluka s děravým uchem zamachruje. „Můj táta je policajt!“ prohlásí, udělá ramena, vezme průkazku a pozorně ji zkoumá. Radí kamarádovi. Kývají nesouhlasně hlavou. Fotka nevzniká. Loučíme se. Doufám, že je za pár let nepotkám u Prioru s cizí nektarinkou v ruce.