Ojedinělý příběh o vztahu bohatého muže a nemajetné rodiny s deseti dětmi. V nouzi před dvěma lety uzavřeli neobvyklou dohodu o velkorysé pomoci, která se proměnila v nečekané přátelství obohacující dárce i obdarované.

V Centralu u výtahu se objeví nenápadný velký muž v tričku, šortkách, sandálech a brašnou přes rameno. Usmívá se a dav ho bez povšimnutí míjí. Ale pro matku Marcelu Veverkovou, nezaměstnaného horníka Antonína Berkyho a jejich deset dětí, kteří na něj čekají, je jeho přítomnost svátkem. Podnikatel Jiří Rain soudržnou rodinu s těhotnou matkou v zimě roku 2011 zachránil před bezdomovectvím a nedobrovolným strádáním.

Děti k němu běží, objímají ho, on je vítá, hladí, ptá se, jak se jim daří, jaké bylo vysvědčení. Někdo měl vyznamenání, jiný si pohoršil a musí se zlepšit. Proto rodiče schovali PC hry. I ty jim koupil.

Mostecký deník sleduje příběh velké rodiny od ledna 2011, kdy měla osm dětí a deváté bylo na cestě. Po nečekaném vyhazovu z ubytovny, kde z dávek platili vysoké poplatky, se rodina dočasně rozdělila, protože nesehnala byt. Zdevastovaný holobyt v Chánově nabízený radnicí těhotná matka odmítla. Jiří Rain o rodině četl v Mosteckém deníku a koupil pro ni byt. Tehdy chtěl zůstat v anonymitě a redakce jeho přání vždy dodržela. Při náhodném setkání v Centralu souhlasil s focením a vystoupil poprvé z anonymity.

Všichni se setkávají jednou za dva tři měsíce. Jiří, který má sám šest potomků, vždy koupí dětem na přilepšenou dárek: oblečení, boty, věci do školy, hračku, protože z dávky od státu si to nemohou dovolit. Před dvěma lety koupil v Mostě byt, zařídil ho a rodinu v něm ubytoval. Teď jim chce zajistit na Slapech rekreaci, ale má problém sehnat chatku pro 12 lidí, kde by je mohl navštívit. Proč to všechno?

„Děláme to hlavně kvůli dětem," řekne Jiří a podívá se na rodiče. Věří jim. Dosud ho nezklamali. To je podmínka pomoci. Ta se ale stala dost osobní záležitostí. Pro děti i rodiče je něco jako Bůh. Nechtějí ho ztratit a on je. Přiznává, že se z toho stal závazek, ale že i on získává.

Je šťastný, že pomáhá. Ten pocit je pro něj důležitější než „trocha" peněz, které si může dovolit postrádat.

„Dělá pro nás hrozně moc," svěřuje se Marcela. Nedokáže najít jiná slova, aby vyjádřila vděčnost. Antonín si připadá jako v nebi. „Obdivuji ho, jak to všechno zvládne," říká o dárci, který udržel jeho rodinu pohromadě. Jiří ho neslyší. Radí dětem, aby si vybraly kvalitní hračky. Jedno chce jen míček, další sahají po věcech za pár stovek. Ostýchají se chtít víc, i když si mohou dopřát. Spokojí se s málem. Jako v době, kdy žily na ubytovně a snily o lepším světě.