Patří k posledním československým dělníkům-budovatelům.

Jsou oddáni jednomu zaměstnavateli. Nemají děti, ani ženu. Bez práce jakoby neexistovali. Obětují se jako samurajové.

Zvykli si a baví je to. V tom je jejich síla. Teď míří do neznáma.

„Co bude dál? Ještě nevím,“ přiznává rodák ze slovenské vísky Chtelnica bydlící v Litvínově. Nespal 24 hodin. Přesto souhlasil s rozhovorem. Překonal únavu a vypadal svěže.

V poslední době byl ale dost nervózní. Cítil, že se blíží velká změna. Připadal si opět jako na vojně, když se stříhá metr. V roce 1962 se nechal při náboru dělníků naverbovat do Záluží. Začínal v teplárně T200 a tam i skončil.

„Začátky byly pro mě dost těžké,“ vzpomíná na halu s teplotou 50°C. Noční, smrad, popílek, samota. Vše přežil. Mohl odejít na šachtu, ale odmítl: „Tady jsem se vypracoval na předního strojníka. Nechtěl jsem zase začínat od nuly.“