Jeho příběh, který ho spojil s Mostem, začal v roce 1962. Tehdy ho kardinál Štěpán Trochta, perzekvovaný komunisty, tajně vysvětil na kněze ve svém pražském bytě. O sedm let později se František Pospíšil, v civilu dílenský plánovač, kontrolor výroby a inventurní pracovník, ocitl na kardinálovu žádost v Mostě s mimořádným úkolem. Měl dohlédnout na děkanský kostel, který se připravoval na světoznámý přesun po kolejích. Kardinálovi, který zřejmě sehrál důležitou roli v tlaku intelektuálů na ústřední orgány, aby kostel jako památku první kategorie ušetřily před demolicí, na jeho záchraně před těžbou uhlí záleželo. František, státem neevidovaný duchovní, se nechal najmout jako správce depozitáře. To byl další klíčový moment pro kostel a záchranu majetku. Bylo to opět vítězství lidí, památkářů, archeologů a odborníků, kteří nesnesli představu likvidace veškerého kulturního dědictví.

František Pospíšil se stal správcem depozitáře děkanského kostela v Mostě v roce 1969, kdy mu bylo 39 let. V té době se památky z kostela stěhovaly do bývalé mostecké věznice, jejíž část sloužila jako záchytka i pro zátahy do nočních podniků. Správce časem poznal, že dost lidí nebylo naladěno na záchranu památek. Celý interiér se demontoval, zůstaly jen stěny a pilíře, oltář, imitace mramoru, se rozřezal a dával do beden. Někteří brigádníci úsilí kritizovali, proč se vyhazují peníze kvůli kostelu? „Říkal jsem jim, pánové, to je památka nesmírné hodnoty, kterou je nutno zachránit. Co vám tu z Mostu a kultury jinak zbude? Alespoň ten kostel! Pamatujte si, že sem budou kvůli němu jezdit zájezdy.“ A ta doba přišla. Tehdy věřil, že se transfer podaří, když viděl precizní práci a odpovědný přístup techniků.

Přesun kostela v Mostě v roce 1975.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Mostě se stěhoval na podzim 1975 o 841,1 metrů. Veřejnosti se otevřel až v roce 1988. Foto: archiv Mosteckého deníku

Největší holubník byl kostel v Mostě

Vzpomíná také, jak se po přesunu kostela nic nedělo. Místo oken v něm vlály kusy igelitu a létali tam holubi. Stagnace trvala řadu let. I když už v Mostě nepracoval, jezdil se na chrám dívat a přemýšlel, jak pomoci. „Kostel mě stále zajímal,“ říká. Pak dostal nápad. Když byl správcem, seznámil se s jednou rodinou z Prahy, která měla příbuzné v Bavorsku. Rodinu v Praze navštívil a popsal špatný stav kostela. „Navrhl jsem, ať vezmou příbuzné do Mostu, kostel nafotí a dají to do německého tisku. Později mě pozvali do Prahy, že se mnou potřebují nutně mluvit a ať určitě přijedu, že budu nadšenej.“ Přijel. Ukázali mu německé noviny s fotkou mosteckého kostela a nad článkem byl titulek: Nejdražší holubník na světe, gotická katedrála v Mostě. „Řekl jsem jim, že tím nesmírně pomohli situaci a že jsem přesvědčen, že někdo se chytne za nos. Zpráva se šířila dál. Pomohlo to.“

Řada Němců si kostel velmi oblíbila. „Občas, před transferem, přijeli lidé z Německa a chtěli kostel vidět. Museli za mnou, otevřel jsem jim a oni třeba řekli, tak tady jsem sedával, a padla slzička.“

Ostuda vyvolaná zahraničním tiskem přispěla k opravám. Návrh udělat z chrámu muzeum dělnického a komunistického hnutí na Mostecku naštěstí neprošel, vyhrála kultura, koncertní sál, vrátily se varhany, umělecké předměty i vitráže. „Se současným stavem jsem spokojen,“ dodává František Pospíšil, nyní žijící na teplické faře.

I když František Pospíšil neměl od státu souhlas k činnosti duchovního, přesto ji v Mostě a okolí tajně vykonával. V roce 1975 dal jako správce výpověď, protože se očekávalo, že ho režim uzná za kněze. Nestalo se. Byl sledovaný a vyslýchaný STB, nabídky ke spolupráci ale nepodepsal. Až do důchodu pracoval jako zástupce vedoucího skladu v pražském Metrostavu. Památky ho vždy zajímaly. Je přesvědčen, že zbourat Most byla škoda. „Kdyby těžbu zastavili, mohl mít dnes Most nádherné historické centrum,“ říká. Po sametové revoluci mohl konečně svobodně sloužit mši také v přesunutém kostele. I na jeho počest tam byla slavnostní česko-německá mše k výročí 50 let od jeho vysvěcení za kněze. Redakce děkuje Brigitě Janovské za zprostředkování setkání s F. Pospíšilem.