Železnici má rád od dětství. Teď dělá strojvedoucího na Moldavské horské dráze, kde také potkává spoustu dětí, které fascinovaně koukají na vláček. „Když je pozvu podívat se do kabiny, protože to v naší společnosti můžeme, jsou u vytržení a vidím tu radost v dětských očích. Já jsem to měl podobně,“ svěřil se Deníku 59letý Martin Kouřil, který bydlí v Moravských Budějovicích, a přesto neváhá cestovat takovou dálku do zaměstnání.

Je rodákem z Opavy. „U nás v rodině nikdo nebyl železničář, ale chodíval jsem s dědou na výlety podél trati z Opavy do Svobodných Heřmanic. Koukal jsem na parní lokomotivy, které mi učarovaly. Dokonce jsem chtěl jít studovat dopravní školu,“ zavzpomínal.

Když se rozhodoval po základní škole, co dál, přísná maminka mu řekla, že dopravu ne, že to je nebezpečné a někoho by mohl přejet. Přála si, aby studoval gymnázium a pak přírodní vědy, protože ho bavily zeměpis a biologie. Syn ji poslechl, ale železnice ho stále přitahovala.

Začal navštěvovat slovenské lesní železnice, které se postupně měnily na turistické. Sice byly daleko, ale s dalšími dobrovolníky si mohl zkusit práci na trati, třeba vyměňování pražců či údržbu lokomotiv. Tehdy ho uchvátilo, že dobrovolnou prací lze udělat velké věci, což později využil ve svém oboru k občanskému aktivismu.

Předtím v Praze studoval biologii a chemii. Měl být učitelem, ale nikdy neučil. Po škole nastoupil do znojemské Správy Národního parku Podyjí, protože se s manželkou rozhodli bydlet na jihozápadní Moravě. Pro národní park, kde se věnoval Geografickému informačnímu systému, pracoval 28 let.

Mezitím dál jezdil brigádničit na Slovensko a v létě bral s sebou rodinu. Děti pomáhaly natírat vagonky a manželka vařila. „Říkali jsme tomu pracovní oddychový tábor. Vždycky v podvečer jsme se všichni po práci sešli a hráli nějakou hru nebo na kytaru. To bylo celé moje mládí,“ řekl Kouřil.

Když v roce 2010 přestal Kraj Vysočina objednávat osobní vlakovou dopravu na trati Moravské Budějovice – Jemnice, Kouřila napadlo, že by mohl pomoci. S kamarády založil Spolek pro veřejnou dopravu na jihozápadní Moravě a stal se jeho předsedou.

„Začali jsme objednávat vlaky za vlastní peníze a sponzoring, abychom ukázali veřejnosti, že ta krásná lokálka, kterou lidi měli rádi, není zrušená a že se po ní dá stále jezdit,“ uvedl Kouřil. Spolek tlačil na kraj, aby provoz trati podpořil, ale politická konstelace byla tehdy špatná. „Člověk, který o tom rozhodl, byl neústupný a tvrdil, že se koleje vytrhají a doprava skončí, že budou jezdit autobusy a vlaky nejsou potřeba. Bylo to ošklivé, ale my jsme to překonali. Řekli jsme si, že než objednávat drahé cizí vlaky, pořídíme si svoje,“ řekl předseda spolku.

Železniční svět je podle něj malý, všichni se v něm znají, takže se dozvěděl, kde se dá koupit lokomotiva. Spolek pořídil i dva vagony a výletní souprava tam jezdí dosud.

Tato aktivita byla pro Kouřila zlomová. „To už není tak, že máte vláčky na kolejích doma na koberci a pouštíte si je. Prostě najednou máte opravdový vlak a dokonce do něj naložíte lidi a s nimi se odvážíte vyjet na trať. To už je úplně jiný koníček. Máte obrovskou zodpovědnost,“ sdělil Kouřil, který při zaměstnání absolvoval dvouletý kurz, získal licenci strojvedoucího a tím své hobby profesionalizoval.

Když pak přišla kůrovcová kalamita, dal v kanceláři národního parku výpověď a jako strojvedoucí na plný úvazek začal v okolí Jemnice svážet dřevo pod železniční společností Railway Capital. „Bylo to úžasné vyčištění hlavy od všech problémů a počítačů.

Najednou člověk kouká z mašiny do krajiny. Když vše šlape, má zaměstnání strojvedoucího svou krásu,“ řekl Kouřil. Při svážení dřeva získal nové zkušenosti, které mohl uplatnit i v osobní dopravě. A protože Railway Capital dostala v ČR na starost šest turistických linek a tu poslední převzala na Moldavské horské dráze, nadšenec Kouřil u tohoto projektu nemohl chybět.

„Šli jsme do jámy lvové, protože tato trať vůbec není jednoduchá. Stoupání tu dosahuje až čtyřicet promile,“ uvedl strojvedoucí. S kolegy se potýkal nejen s technickými problémy, které se nevyhnou žádnému dopravci, ale zažil i sabotáže. Hned první den, kdy měl službu, jeden výtečník namazal koleje. Následovaly další útoky a trvají dodnes.

Minulý týden dopravce řešil rozřezané kabely na soupravě odstavené v Mostě. „Když přijdete ráno k soupravě a zjistíte, že vám nejede, protože někdo kabely zlovolně nařízl, tak si říkáte, jak dlouho tohle můžeme vydržet. Ta situace je opravdu těžká, ale já jsem té povahy, že před těžkými věcmi neuteču, nevzdávám to,“ řekl strojvedoucí, který na trati jezdí druhým rokem.

Přesto se rozhodl odejít, ale z jiných důvodů. Cesta do práce autem mu zabere čtyři hodiny. „Už to nejde dělat dlouhodobě. Takže tuto sezonu tady dojezdím a pak se musím trošku zklidnit. Už taky nejsem úplně nejmladší,“ vysvětlil. Železnici ale zůstane věrný. Bude jezdit linku Břeclav - Znojmo, kterou má kousek od domova. Doufá, že tam zúročí zkušenosti z moldavské dráhy, kde se naučil odolnosti vůči nenadálým situacím.

Netají se tím, že práce v Ústeckém kraji mu byla velkou vzpruhou do života. Na Mostecku obdivuje zalesněné výsypky s hradbou Krušných hor v pozadí, do kterých několikrát za den musí s motorákem vyšplhat. „Člověku to dá dobrý pocit, když to zvládne,“ řekl.

Mnoho lidí mu říkalo, že Mostecko je hnusné, že tam žijí divní lidé a že je to samá průmyslová oblast. „Když ale jedu kolem Kopist, kde mám po pravé straně bývalou skrývku, dneska zarostlé haldy, jeleny potkávám i na kolejích. Tak si říkám, že je to mnohem lepší než národní park.

I když je krajina na Mostecku člověkem úplně přeoraná, tak příroda si ji zase bere zpátky a vytváří si svoji vlastní podobu, aniž by člověk do toho nějakým způsobem zasahoval. A to je to nejlepší, co se nám mohlo stát. My vlastně tu největší divočinu máme tady na Mostecku. A z toho jsem nadšený,“ dodal strojvedoucí, který dělal přírodovědu.

Rád bude vzpomínat i na místní obyvatele. „Potkal jsem tady spoustu skvělých lidí a našel hodně dobrých přátel. Když odejdu, tak mi budou chybět, i když se budu vracet,“ uvedl. Obdivuje například manžele Našincovi, kteří mají nádraží v Dubí a upravují ho do prvorepublikové podoby.

„To je obrovský vklad těchto lidí do budoucnosti. Když víme něco o minulosti, lépe se nám kouká dopředu, protože máme jakési kořeny a můžeme se rozvinout dál. Také v krajině bez minulosti se těžko zakotvuje a buduje se v ní něco nového. Jsem proto moc rád za tyto ostrůvky pozitivní deviace, které dávají naději, že i moldavská dráha bude dál žít a že jednou bude mít opět spojení s Německem, o kterém tady mnozí sní,“ dodal Martin Kouřil.

Moldavská dráha

Moldavská horská dráha Most – Freiberg (někdy nazývaná Teplický Semmering), byla zprovozněna v roce 1885. Vznikla kvůli přepravě uhlí. V roce 1945 bylo spojení na hranici s Německem přerušeno rozebráním kolejí a trať na české straně končí v Moldavě. Technicky unikátní horská trať nyní slouží hlavně k přepravě turistů. O zachováni trati a její rozvoj, včetně záchrany historických staveb a znovupropojení s Německem, usiluje mezinárodní projekt Železnice spojuje! / Die Eisenbahn verbindet!. Dostavbu chybějícího 8km úseku Holzhau – Moldava podporuje řada českých a saských měst, obcí a dalších regionálních institucí.