Příběh se zdá být jako z pohádky, po krutých časech, kdy se rodina bezdůvodně ocitla bez střechy nad hlavou a děti našly dočasný azyl v Mostečánku, včera všichni členové zažívali nepopsatelné štěstí. Početná rodina se totiž po měsíci odloučení společně stěhovala do zařízeného bytu. Deník byl opět u toho. Velký byt na mosteckém sídlišti pro rodinu připravil a zařídil mostecký podnikatel, který si nepřeje uvést své jméno.

Děti Marcely Veverkové a Antonína Berkyho se v klidu v jednom z bytů Mostečánku dívají na televizi, to že za chvilku přijedou rodiče a všichni společně pojedou domů, vědí. Crrr. „Už jsou tady,“ začnou děti radostně volat a běží se přesvědčit k oknu. Měly správnou intuici, opravdu pod okny stojí máma s tátou a nejmladší sestrou v kočárku. Všechny děti se začnou oblékat, jeden pomáhá druhému a skládají hromadu tašek do výtahu.

Po přivítaní s rodiči se dořeší nutná administrativa a děti se již loučí s ředitelkou dětského domova Marcelou Stützovou, která každému podá ruku. Rodičům na odchodu šéfka dětského domova ještě sdělí, že ne každý má takové štěstí.

Pokud by totiž rodina nesehnala bydlení, podle matky dětí Marcely Veverkové již pracovnice ze sociálky hrozily, že nenarozené dítě ani neuvidí.
Štěstí v neštěstí ale přišlo v podobě mosteckého podnikatele. Ten rodině plně zařídil bydlení. „Máme byt? Jak vypadá?“ vyptávají se zvědavě děti rodičů na cestě z Mostečánku. Přitom míříme k autu, Deník pomáhá rodinu stěhovat. Bohužel na tak početnou rodinu bych potřebovala mikrobus. Děti naskládají všechny tašky do kufru a otec jako hlava rodiny rozhodne, kdo se mnou pojede v autě. Ostatní musejí jet na druhou stranu města Mostu tramvají.

Vcházíme s hromadou tašek do panelového domu a paní Veverková již odemyká vstupní dveře.

Děti se vrhnou dovnitř. Čtyřpokojový byt na mosteckém sídlišti jeho majitel nově vybavil, v dětských pokojích jsou palandy, psací stoly, v obývacím pokoji nechybí sedačka ani plazmová televize.

„Je to nadstandardní, nečekali jsme takový přepych,“ řekla matka osmi dětí Marcela Veverková.

„Jsem tvrdý chlap, ale nyní jsem na měkko. Bylo to jako sen, abychom už byli všichni pohromadě. Nemám slov. Jen bych chtěl poděkovat majiteli bytu, ředitelce základní školy, kam naše děti chodí, Ivaně Šabkové a Mostečánku. A nebýt vaší redakce, tak se to nikdo nedoví. S družkou jsme spolu již sedmnáctý rok a nemohli jsme naši situaci prolomit, je to nový start do života,“ řekl Antonín Berky.

Děti přitom radostně běhaly z místnosti do místnosti.