Na vojnu narukoval 31. července 1968. V neklidné době ho dali k pohraniční stráži. Rozkaz zněl: sloužit na Chebsku. Před sebou měl 26 měsíců vojenské služby. Pak už se chodilo "jen" na 24 měsíců.

Vidět z kasáren blížící se cizí vojsko byl zvláštní pocit. Havlíček byl teprve v přijímači. Jako ostatní "bažanti" musel jen pasivně přihlížet a čekat, co bude dál. "Neměli jsme žádné zbraně a nesměli jsme z kasáren vůbec ven. Mělo to ale jednu výhodu. Venku nás nikdo nebuzeroval," říká.

Přestože nedošlo ke střetu, okupanti svou přítomností narušili chod kasáren. Čeští a slovenští rekruti nestihli základní výcvik. Improvizovali uvnitř kasáren. Nemohli ani složit slavnostní přísahu. V září proto stačil jen podpis a, přísaha-nepřísaha, konečně se stali vojáky.

Život v kasárnách připomínal život v obleženém hradu za podivného příměří. Rusové tábořili všude kolem, i v horách. Jezdili si do kasáren pro vodu. Velitel Čechoslováků se jednoho dne naštval a zatarasil cestu obrněným transportérem. Byl za to později degradován a "leštil kanady".

"Rusové se k nám chodili i koupat. Byli špinaví. Nechtěli jsme jít do sprch po nich," vzpomíná Havlíček. Cizí vojáci měli i hlad. Lidé, kteří bydleli v okolí kasáren a na Rusy nenadávali, jim nosili jídlo. Vojákům to ale nestačilo. Vyhladovělí sbírali houby. Někteří se otrávili. Jejich morálka zřejmě klesala. Mnozí z nich nechápali, proč tady vlastně jsou.

A jak komunikovali čeští vojáci s domovem? "Mobily nebyly. Psaní dopisů byl jediný způsob, jak dát rodině v Litvínově zprávu o tom, co se děje," říká Havlíček.

Po přijímači ho poslali sloužit do Aše. Stal se řidičem OT 810, který měl dělo. Jako hraničář strážil s ostatními vojáky hranici s Německem. Byl to těžký úkol v těžké době a v těžkém terénu. Kolem samé kopce a odhodlaní lidé, kteří chtějí utéct za železnou oponu. Když pohraniční stráž pronásledovala uprchlíky, rozkaz velení zněl jasně: zabránit jim v tom za každou cenu, střílet do posledního náboje. Za "měkkost" hrozilo vězení. "Raději jsme stříleli do vzduchu, aby nám nezůstal ani jeden náboj," pokrčí rameny Havlíček.

Jednou stráž zachránila před smrtí zoufalé emigranty z NDR. Otec, matka a jejich dvě děti uvízli v zimě ve dvoumetrových závějích. "Chtěli utéct přes nás do Západního Německa," vysvětluje Havlíček a sklopí hlavu. Uvědomuje si, že záchrana rodiny byla smutným dramatem. Kdo ví, co se s nimi stalo po návratu do totalitního NDR.

Prosovětské vedení KSČ se snažilo hraničáře přesvědčit, že je třeba tvrdě čelit imperialistům a jejím přisluhovačům. Propagandistická masáž se projevila například v roce 1969 povinnou četbou přílohy Rudého Práva. Každý voják dostal v roce výročí srpnových událostí jeden výtisk o tom, jak Rusové pomohli vyčistit zemi od kriminálníků.

Havlíček má tu brožuru schovanou. A nechal si i mnohem veselejší věci. Památeční "švejkovské" deníky z vojny s karikaturami, básničkami a vtipnými hláškami. Jeden list má ale vytržený. Jednomu politrukovi se tehdy nelíbila narážka na okupaci a Havlíčkovi stránku vytrhl.