První nejsilnější výbuch údajně následovaly tři další těsně za sebou jdoucí výbuchy, přičemž bylo cítit chvění země. Podle některých popisů události se po výbuchu během několika vteřin údajně prohnala jedním patrem dolu, takzvaným čtvrtým úsekem v hloubce kolem 400 metrů pod zemí, ohnivá koule, která sežehla vše v okolí. Někteří horníci zahynuli po zasažení tlakovou vlnou, většinou se však udusili, neboť prostor byl plný zplodin z výbuchu a hořící uhelný prach odebíral kyslík.

Záchranné práce začaly takřka ihned, první četa záchranářů sfárala zhruba po půl hodině od výbuchu. Práci záchranných týmů však velmi komplikovalo zničené zařízení dolu. Výbuch mimo jiné přerušil umělé větrání dolu, poškodil rozvod požární vody, silový rozvod, dopravní zařízení i spojení s dolem. Záchranáři, kteří se potýkali s destrukcemi výztuže a místními závaly, se tak museli spolehnout pouze na ruční hasicí přístroje. Na záchranných pracích se v prvních zhruba 20 hodinách po výbuchu vystřídalo téměř 50 záchranných čet, které z dolu vynesly těla 27 obětí. Tělo poslední oběti bylo vyproštěno až 11. prosince 1981.

Proč?

Krátce po tragédii se také rozjelo vyšetřování příčiny výbuchu. Ta nebyla dodnes spolehlivě objasněna, mluví se o záparu uhlí a hromadění metanu, který pravděpodobně explodoval. Podle vyšetřovatelů výbuchu předcházela řada podivných okolností. V dole totiž údajně hořelo již před výbuchem. Nikdo však horníky nevaroval a ti fárali do dolu navzdory tomu, že v něm ještě zasahovala záchranná jednotka. Na šachtě prý také panoval nepořádek, podle závěru vyšetřovatelů neproběhla čisticí směna, která měla chodby v šachtě od prachu vyčistit. Navíc se ztratila kniha závad, která musí byt na každém pracovišti.

„Největší novodobá tragédie v dějinách hornictví nebyla nikdy řádně vyšetřena, případ vyšuměl do ztracena. … Vše se podřizovalo plnění plánu, v honbě za rekordem zahynulo 65 havířů,“ řekl v roce 2006 při příležitosti 25. výročí výbuchu tehdejší šéf ČSSD Jiří Paroubek.
Vedle mrtvých si neštěstí vyžádalo 13 těžce a 15 lehce zraněných. Hmotná škoda byla tehdy vyčíslena na 50 milionů korun.

Nevyřešeno

Přes řadu pochybení, které prokázalo vyšetřování, i přes to, že kvůli neštěstí byla dokonce jmenována speciální vládní komise, nebyl případ dořešen a nikdo potrestán. Vyšetřovací spisy nakonec putovaly do archivu, údajně na pokyn generální prokuratury, která své kroky prý konzultovala i s tehdejším generálním tajemníkem vládnoucí komunistické strany Milošem Jakešem. Krajskou prokuraturou bylo sice vyšetřováno 11 osob, po posouzení důkazů nebyla u žádného z obviněných jednoznačně prokázána příčinná souvislost mezi jejich jednáním a nastalými následky a nebylo tedy prokázáno jejich zavinění. V září 1988 bylo trestní stíhání zastaveno.

V roce 2000 vyšetřovatel Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) Ilja Pravda požádal státní zastupitelství v Ústí nad Labem, aby případ znovu otevřelo. „Zjistilo se, že k zastavení trestního stíhání dal tehdejší prokurátor pokyn, aniž vůbec viděl spis,“ řekl Pavel Bret, náměstek ředitele ÚDV. Krajské státní zastupitelství však obnovu vyšetřování zamítlo.