Snímky, které při stěhování obvykle končí v popelnicích, získává od svých příznivců a zachraňuje tak před zničením cenné svědectví o běžném životě na vsi. Nyní by rád našel sponzora pro vydání souboru tří desítek regionálních pověstí, které přeložil z němčiny.

„Skoro ke každé obci v našem kraji se váže nějaká báje. Kdysi dávno vyšly v němčině. Knihu jsem sehnal a celou ji přeložil. Píše se v ní i o mosteckém vrchu Špičák, v němž podle legendy sídlí vojsko rytířů,“ vypráví badatel. Pověst líčí, jak šel o Velký pátek kolem hory chasník a u otevřené skály potkal jednoho rytíře. Ten ho požádal o okování koní, což se stalo, a pocestný vyšel z hory s odměnou v kapse. Jenže venku v ní našel jen koňský trus, který skoro všechen vzteky zahodil. Když mu doma zacinkalo v kapse pár kousíčků zlata, spěchal ke skále, ale už nic neobjevil. „Bylo by škoda takové pěkní zkazky nevydat,“ říká překladatel, který v Braňanech žije od dětství.

close Deník na návštěvě info Zdroj: Deník zoom_in Deník na návštěvě

Německy uměl perfektně už jako malý kluk. Je potomek německých starousedlíků a díky mamince ovládá již nepoužívané písmo kurent, což je německá novogotická kurzíva, kterou se od 16. století psaly různé listiny. Díky tomu dokáže braňanský patriot číst ve starých matrikách, archivních dokumentech a knihách, které přitahují jen hrstku odborníků.

František Kutzler je penzionový řidič z povolání, který se k historii dostal teprve před dvaceti lety, kdy ještě pracoval na šachtě. Tehdy tam hledali někoho, kdo by překládal z němčiny do češtiny historické důlní spisy. Zkusil to, i když ještě neovládal počítač. Překlady psal nejprve ručně na papír a kolega je přepisoval na klávesnici. Materiálu ale přibývalo, a tak se naučil ťukat do PC sám. „Zapadl jsem do toho a pak si všiml, že některé dokumenty, které mi nosili, jsou i o Braňanech. A tak jsem svou rodnou obec začal zpracovávat zvlášť. Bylo to pro mě blízké téma,“ vysvětluje.

Od té doby hledá zmínky o Braňanech v matrikách, kronikách, archivech, muzeu nebo na internetu. S velkým překvapením zjistil, že existují hromady knih v němčině, které dosud nikdo nepřeložil ani důkladně nečetl. „Já to mám jako román,“ usmívá se senior. To, že se vyzná v německy psaných matrikách, se rozkřiklo, a někteří lidé ho požádali, aby jim našel nějakou zprávu o předcích žijících v obci. Psali mu i z Německa a pak moc děkovali, když jméno jejich dědy či pradědy v listinách objevil. „Prostě jsem jim udělal radost,“ vzpomíná.

Doma vytváří soukromou kroniku, kterou hodlá jednou věnovat mosteckému archivu. „Myslím si, že to může být užitečné. Když někdo bude o Braňanech něco hledat, najde to v archivu,“ vysvětluje badatel.

Z německých pramenů se také dozvídá, jak se kdysi žilo v obci a jejím okolí. Někdy jsou to tragické zprávy, například jak sedlák a selka spáchali sebevraždu skokem pod náhon u mlýna v Želenicích. „To místo u řeky Bílina bylo sebevražedné, chodili tam i braňanští, když jim ruplo v bedně,“ konstatuje senior.

Díky jeho rozsáhlé sbírce fotek vznikl obecní kalendář na rok 2022 s názvem Jak běžel čas v naší obci. Kalendář s dobovými záběry lidí z Braňan šel na dračku a je už do posledního kusu rozebraný.

František Kutzler snímky získával třeba z pozůstalostí, od vdov nebo od lidí, kteří vyklízeli dům a stěhovali se pryč. „Nejdřív jsem chodil babičkám zvonit na zvonky, zastavil se u nich pětkrát šestkrát, a když si na mě zvykly a fotky mi začaly nosit samy,“ popisuje své sběratelské začátky. „Škoda, že jsem nezačal dřív,“ dodává.

Doma má kolem šesti tisíc fotografií a prý jich mohlo být víc, kdyby dostal snímky, které skončily na skládce. Na poslední chvíli se mu podařilo zachránit 32 záběrů odstřelu braňanského kostela na návsi, kde je dnes park. Fotky patřily rodině, která prodávala dům a s rodinným albem měly zmizet ze světa. „Vlítl jsem tam a fotky odstřelu našel v papírových pytlích připravených na odvoz do sběru,“ svěřuje se sběratel.

Snímky lidí a kolektivů z doby před rokem 1989 vystavuje každý pátek na nástěnce u braňanského řeznictví, kam je přicházejí komentovat hlavně pamětnice. Je to desetiletá tradice. „Babičky na výměnu fotek čekají a někdy mi stojí za zády a přou se o to, jak se kdo na těch snímcích jmenuje. Mám radost, když se o tyhle věci někdo zajímá. Těší mě to u srdce a v tom, co dělám, pak vidím smysl,“ říká František Kutzler.