"Já vám ale asi nic neřeknu."

To říká každý. Jak se člověk stane úspěšným?
"Co to je?"

To musíte vědět, vždyť se vám to podařilo.
"Takových lidí ale je. Úspěšný může být člověk tehdy, pokud dělá všechno naplno. Jinak ať radši nedělá nic."

Myslíte si, že má dnes člověk možnost uspět v něčem, co ho "jenom" baví?
"Asi ano. Vždycky jsou nějaké výjimky, záleží na okolnostech. Nemusí nastat symbióza s těmi, kteří mě podpoří. Když ale někdo o něco zájem má, tak pro to obvykle i hodně dělá - a pak se věci daří. Jiná stránka je to, že mě může bavit lézt na osmitisícovky, ale nebudu moci, protože na to třeba už fyzicky nemám."

Říkáte o sobě, že slibujete jen to, co můžete splnit. Co to bylo naposledy?
"Slíbil jsem, že budu chodit dřív domů." (smích)

Povedlo se?
"Ano. Ale teď, když to bude v novinách, mi tady možná přidají víc práce…(smích) Ale vážně. Každý den něco slibuji a mám pocit, že to i splním, protože neslibuji nic, co splnit nemohu."

Přímo básnicky řečeno! (smích) A slibujete něco i sám sobě?
"Taky, ale v tomto směru jsem "nejlajdáčtější". Jenže se sebou se srovnám lépe. To jsou pak všechny závazky a představy - jak toho budu víc dělat pro rodinu, pro přátele, ale vždycky přijde něco, co to odsune "až na příště"."

Mluvil jste o sobě a teď to najednou odnášejí blízcí. Co je důležitejšího než rodina?
"Nic, to je jasné. Ale bohužel se mi přihodí, že musím věci odsunout. Chtěl bych jet někam s dětmi, ale potřebuji něco vyjednat a tak to bude "zas" až další víkend. Sice se to posune, ale stejně se to podaří. Někdy i na "první dobrou"."

On se ale takový přístup k vlastnímu soukromí časem vymstí. Víte o tom své, ne? To není dostatečné varování?
"Má to bohužel vliv a dopady na vztah, to je pravda. Jsem si moc dobře vědom toho, že práce, kterou jsem dělal, byla příčinou toho, že se mi rozpadla první rodina. Je to drsné poučení, snad i zamyšlení se na tím, proč neopakovat stejné chyby."

Dá se to, když jste pořád "na topu"?
"Ale dá. Jenže bohužel teprve až tehdy, když člověk přijde na to, že není nic důležitejšího než rodina a šťastné zázemí."

Klasická situace bývá, že když člověk začíná být úspěšný, moc ohledů na svého partnera nebere. Kdy ale přesně přijde ten zlom, kdy se rozhodne dát kariéru na první místo?
"To asi teprve tehdy, když něco v tom vztahu nezafunguje. Neumím ten okamžik popsat. Cítíte (a asi i víte), že děláte chybu. Pak to zkoušíte nějak napravit, máte pocit, že pro to děláte všechno - váš partner si ale myslí pravý opak. Možná tak jednou, dvakrát… A najednou zjistíte, že jste se úplně odcizili. Pak sice můžete ještě zkoušet něco slepit, ale už to nejde. Já jsem třeba hodně řešil všechny dopady a důsledky, zkoušel jsem, ale také jsem nakonec rezignoval. Nepovedlo se."

Určitě se to podepíše na psychice člověka. Zatímco v práci se vám daří, řekněte si, že v osobním životě jste neúspěšný?
"Teď už ne. Odpověď je pro mě jednodušší v tom, že už mám novou, fungující rodinu. Určitě jsem tehdy selhal, ale poučil jsem se z toho. Vytvořil jsem si nové prostředí, snažím se být dobrým partnerem i otcem."

Ale stále jste hodně vytížený. Pendlujete mezi Mostem a Prahou.
"To nic není. Vím alespoň přesně, kde všude jsou díry na silnici, kde stávají policisté… (úsměv). Je to sice překážka - protože z produktivního času ho strávím dost na cestách. Když jedu s řidičem, je to lepší, při tom mohu pracovat. Zažil jsem i etapu, kdy jsem měl kancelář v autě nebo v letadle. Když mám porovnat to, co jsem dělal předtím a teď - nyní je to pohoda."

Když o tom mluvíte… Pobyl jste si dost dlouho pracovně i na Balkáně. Jak na tu dobu vzpomínáte?
"To bylo něco! Byl jsem dva roky v Rumunsku, tři v Bulharsku, do toho tu a tam v týdenních pobytech v Turecku, i v Albánii. Závody s koňskými povozy, náklaďáky a desítky bezprizorních psů v ulicích. Když ČEZ tehdy přikoupil ve Varně elektrárnu, byl jsem prvním Čechem, který dojížděl jako pozorovatel s právem rozhodování na trase Bukurešť - Varna. Bylo to v roce 2005, na přelomu období, kdy obě země vstupovaly do Evropské unie. Přechod Giurgiu - Ruse, to bylo něco jako někdejší hranice ze západního do východního Německa. Chyběly pouze elektřinou nabité ostnaté dráty. Samotná cesta z jednoho do druhého z těch znepřátelených států trvala skoro dvě hodiny - přesto, že to není vůbec dlouhá trasa. Někdy jsem čekal třeba šest hodin."

Jak to tam vypadalo?
"Děsně. Je třeba hodně zajímavé, jak se mění přístup obou národů tehdy, pokud jsou uživateli služby nebo ji naopak poskytují. Když se mnou u baru nebo na kávě seděly krásné ženy, byly úžasné. Ale v okamžiku kdy oblékly uniformu pasové kontrolorky nebo celnice (někdy stačila i recepční v hotelu, která měla razítko), staly se z nich neuvěřitelné fúrie, které člověka jenom perzekuovaly."

To víte, moc dělá své… Jak to vypadalo na tom přechodu?
"Když jsem přijel z rumunské strany, tak jsem zastavil u stánku se závorou. Muselo se vystoupit z auta (protože vy jste tam ten, kdo se musí poklonit u okýnka, kde na vás vyštěknou: Pasport, dokumentele!). Chtějí vědět kam jedete, a když řeknete, že do Bulharska, tak si myslí, že si z nich děláte legraci. Ptal jsem se jich, co že bych asi tak jinak dělal na tom jejich přechodu a oni hned: Proč tam jedu? Řekl jsem, že to je přece moje soukromá věc. Po padesáti metrech další okénko a tam to samé. Jen jsem (navíc) dostal lísteček k další zástavce, kde jsem musel zaplatit ekologickou daň. Pak další stánek, tam se kontrolovala ta platba, dokumenty a nakonec ještě taxa za přejetí mostu."

Proč se to neplatilo najednou?
"Každý tam měl svou funkci, to jinak nešlo. Páté zastavení byla závora, kde už mě konečně pustili. Jenže… Když jsem přejel ten most na druhou, bulharskou stranu do Ruse, tam to začalo znovu. Jen okořenené tím, že na třetí "metě" mě u starého bazénu s černou, zapáchající vodou, donutili vystoupit z auta a v botách vlézt do toho špinavého lavoru a zaplatit dva leva."

Za co, prosím vás?
"Za desinfekci! (smích) Šlo o pozůstalý předpis o kulhavce, který někdo zapomněl zrušit. Vymáchali mi ještě auto v tom hrozném bazénu a byl jsem ve svobodné zemi Bulharsko. Když jsem tam byl v roce 2006 (to už byli v EU), tak "fungovala" jenom ta bulharská strana. Bazén jim vyschl, sice se přes něj pořád projíždí, ale už se za něj alespoň neplatí. A zpátky, na rumunské straně, se myslím už neplatí ta ekologická daň."

Máte zajímavé zážitky…
"Hlavně v noci, když jedete z jednání, tak to bylo něco. Třeba jen na cestě z Bukurešti do Sofie. To po přejezdu v jednu ráno čekáte, že už pojedete v klidu. V Bulharsku je ale hodně dopravních policistů a jsou vidět. Potkáte klidně patnáct kontrol. Na rozdíl od těch našich, oni stojí alespoň před nějakým hlavním přechodem, kde je snížení na padesátku a tam s oblibou v noci měří."

Vy jste ale přijel do Bulharska jako vrcholný manažer. Jak tam funguje zákulisí v této oblasti?
"Měl jsem štěstí, že jsem tam přišel jako šéf ČEZu, což je tam skutečně "šajba". Byl jsem tam asi pátý den a neměl jsem tušení jak to tam chodí. A najednou - že prý by se se mnou chtěl setkat nějaký jejich vrchní policejní pohlavár. Přišel tedy, prý ne jako policajt, ale jako někdo, kdo by potřeboval pomoc. Teprve po měsíci jsem se dozvěděl, co znamená pomoc politikům a podobným pánům. Vždycky to byla žádost o přípojku zdarma a další podobné výhody. Což ne vždy šlo."

A vyhověl jste mu?
"Ano. Nebylo to moc složité a tam to tak funguje. On mi řekl, že až si budu v Bulharsku kupovat služební auto, tak ať za ním někdo ode mně přijde, a že on zase pro mě zařídí tu správnou značku. Takže pak jsem jezdil po Bulharsku s krásným auťákem, co měl značku 1SA 6996. Což znamenalo, že na těch patnácti kontrolách mě sice na takových deseti stavěli, ale jakmile jsem se přiblížil, hned mi ukazovali, abych jel dál. Pokutu jsem tam nikdy neplatil, vždycky jsem to nějak "uhádal". V Bulharsku policie lidi jenom perzekuuje, rozhodně jim v ničem nepomáhá. Co se ale týká prostředí, obě dvě země jsou krásné. Ale oba dva národy si také velmi "úspěšně" ničí své úžasné životní prostředí, které je tam až na dvacátém místě - a to mě osobně nikdo nemůže "nařknout" z toho, že bych byl zrovna ekolog…"

Dokázal byste žít jinde než tady? Třeba na vaší oblíbené Madeiře?
"Tak čtnáct dní v tamních kopcích nebo na golfovém hřišti. Ale ne se tam usadit. Zatím mi to plně vyhovuje tady, kde jsem doma. Chybělo by mi to. Také záliby, které jsou spjaty s naší zemí - třeba hokej."

Hrajete?
"Teď už ne. Dřív jsem hrál první československou dorosteneckou ligu. Jsem z Havlíčkova Brodu a tam je hokejový tým, který kdysi dodal do naší reprezentace snad nejvíc hokejistů. Říká se, že v Brodě se každý kluk narodil s hokejkou a bruslemi."

Přemýšlel jste někdy o tom, jak by se vyvíjel váš život, kdyby ste zůstal u hokeje?
"V osmnácti mi bylo jasné, že to nebude na NHL, ale ani na extraligu. Snem každého havlíčkobrodského kluka tehdy bylo hrát v Dukle Jihlava - a ani ten sen jsem já neměl. Málem jsem se sice dostal do Dukly Písek, ale k radosti maminky a tatínka jsem se rozhodl, že raději půjdu studovat. A "vezmu dráhu" odbornější."

Doba je dnes složitá. Jak se díváte na vztahy mezi lidmi?
"Pořád podle mne musí platit to, že se slušnosti. se dá dojít nejdál a člověk by se měl k druhým chovat tak, jak by chtěl, aby se oni chovali k němu. Pokud se tím lidé budou řídit, budou mít mnohem méně prolémů. To, že ty normy a standardy chování dosti "měknou", to je jen v nás samých. Já nechci mentorovat tím, jaké to bylo dříve, ale je pravda, že byly doby, kdy si lidé sebe navzájem mnohem více vážili, protože měřítka pro hodnocení byla jiná. Více se přihlíželo k tomu, co člověk dokázal, co umí, jaký výsledek odevzdává. Dneska Facebook a další sociální sítě šíleně degragují obsah sdělení a sílu myšlenky. A také pořady, které se v televizi vysílají jsou často bezobsažné, je to jen vymývání mozků. Všelijaké show s modelkami, celebritami, to je úplně k ničemu."

Také jsem pro to, aby se lidé více vzdělávali, ale komerce a bohužel i hlad po ní, přeje hlavně obsahově slabým pořadům typu reality a podobně.
"Co říct, je to škvár. Ale jak se to do těch lidí neustále odevšad hustí, tak se snižuje úroveň toho, co má skutečně cenu a co by pro ně bylo přínosné."

Kde myslíte, že je ten základ toho co chtít? V rodině? Ve škole?
"Jednoznačně v rodině. Když ta bude dobře nastavena, "vynutí" si to pak i v té škole. Vždyť i ten učitel nebo učitelka mají vlastní rodinu. Osobně si myslím, že školství je dnes šíleně přefeminizované a chtělo by to vyrovnat "síly". Líbí se mi model c. k. mocnářství, kdy učitel byl vážená osoba. Dnes hraje důležitou roli motivace a ohodnocení. Myslím ale, že když někdo chce, tak dokáže děti strhnout, předat jim něco ze sebe. Je to jen o přístupu člověka, jestli dovede překročit vlastní stín. Zda bere svou práci jako rutinu, v níž musí být od - do, odškrtá třídní knihu a dodrží osnovy nebo má vlastní zájem seberealizace. Ale pořád je tam ta rodina, ve které je základ. My jsme ji (jako takovou) vlastně úplně opustili - "pomáhají" tomu i média, která hledají jenom zlo, katastrofy a skandály.
Když se říká: Pomoc hledej nejdříve na konci své ruky, znamená to i to, že rodina je povinna se postarat. Rodiče o děti, děti o rodiče, prarodiče… Teprve, když to nejde a člověk zůstane sám, měl by v nějaké podobě nastoupit stát. Spousta lidí se ale naučila kdykoli jen natáhnout ruku a řvát: Chci!"

Co navrhujete?
"Lidé jsou dobří a špatní a buď umí nebo ne. Ale nechci být jako chytrá horákyně. Musí fungovat kombinace. Nemůže to být o jednom programu typu: Teď nám sem vrhněte peníze. Znamenalo by to jen to, že oni budou čekat ve frontě a jednou měsíčně je dostanou. A to je špatně. Chodí tvoje děti do školy? Mají pravidelnou docházku? Jsou jako děti té druhé skupiny? Pokud ano, dostaneš příspěvěk. Nechodí do školy, nedostanou tedy nic. Určitě ale hned zase začnou někteří lidé křičet, že je to diskriminace a já nevím co všechno."

To by byla konečně asi skutečná demokracie, ne ta podivná anarchie, která se tu tak rozmohla. Možná proto se tu čím dál tím víc krade.
"Je to prudce se zvyšující "trend". Právě jsme probírali, jak se krade na našich areálech a nejhorší je, že i v tomhle vládne amorálnost některých lidí. Je nám jasné, že to musí být ti, kteří u nás dřív pracovali (nebo snad i pracují!). Loajalita k zaměstnavateli je dnes nulová. Narážíme na to i na Svazu průmyslu. Jak je možné, že mohou fungovat sběrny, které vykoupí šrot o němž ví, že je kradený? Třeba poklop od městské kanalizace?
Všechno se bude krást do té doby, dokud bude někdo, kdo si to bude v zastavárnách kupovat. Šrot se bude krást do té doby, dokud bude možnost ho zpeněžit za alkohol a za drogy."

Co s tím?
"Možná by pomohly státní sběrny, které by byly kontrolované. Musí se řešit příčina. Proč se barevné kovy nekradou třeba v Německu? U nás chytnou chlapa, dají mu blokovou pokutu a on druhý den už znovu vesele krade jinde. To je výsměch. Neúcta. Soukromý majetek člověka má být nedotknutelný. Musí být chráněn. Od toho si tu ten aparát přece platíme. Nemá to být o zesílení represí - ačkoli dnes už bude snad fungovat jedině chytit toho člověka a pro výstrahu ho veřejně zmlátit někde na pranýři. Současná situace napomáhá radikalizaci a vede bohužel až k čisté anarchii. Třeba to zmiňované Bulharsko. Tam obrovská masa lidí ztratila víru a vizi v to co mají před sebou. Od roku 1989 jim slibovali světlé zítřky. Což si průměrný Bulhar přeložil jako: Budu mít evropský plat, budu volně cestovat po Evropě a bonusem bude to, že z Evropy k nám natečou obrovské milióny eur na naši infrastrukturu. Teď jsou pochopitelně frustrovaní z toho, že to není. Po více než dvaceti letech absolvovali hyperinflaci, naprostou degradaci svých úspor, které měli (proto se tolik nevěří bankám a bezhotovostnímu styku), začíná se tam hromadně bartrovat. Jídlo si dovedou vyrobit po vesnicích víceméně sami, ale stále je tam obrovská masa lidí, která nemá peníze. A těm chodí obrovské účty, na které nemají - za vodu, za elektřinu, za teplo. Ale jejich vláda s tím nic nedělá. Teď jde jen o to, kdo se toho chytne, zblbne je znovu a čemu oni zase uvěří."

I u nás dost lidí podlehlo podobné skepsi. Evidentně od tohoto modelu nejsme zas tak daleko.
"To jde těžko říct. Myslím si, že ještě není tak zle. Nastaly situace, které pro hodně lidí už překročily jistou mez a oni nějak víc drží spolu. Napadá mě třeba Klausova amnestie. Otázkou je, zda se lidé semknou jen regionálně (určitě by byly problémy hlavně tady a na Ostravsku) nebo jestli to zachvátí celé naše území. Skepse u mých rodičů nebo přátel na Vysočině je dnes opravdu velká. Nemají práci, vidí, že se všechno přesouvá pryč. Spousta lidí dokáže akceptovat to, že je krize a že se musí nějakým způsobem uskrovnit, ale nejsou schopni ani ochotni tolerovat to, že ačkoli oni sami si musí "škrtat", kolem jsou rozkradené miliony. A hlavně to, že se to ví a není chuť s tím něco dělat. Jestli někdo ukradl peníze jakkoli (ať už prostřednictvím fotovoltaik, nákupu stíhaček nebo IT systémů) tak by měl být potrestán a ty peníze vráceny. Pokud si někdo peníze nemohl vydělat legálním podnikáním, tak je prostě nemůže mít."

Mám za to, že tady jsou lidé bohužel jinak vychováni. Máme jinou mentalitu a možná si i nepřipustíme, že něco už je až moc. A snažíme se přežít za každou cenu, ale pořád na jisté úrovni.
"S tím souhlasím. Já ale říkám jen to, co jsem zažil. Nepohyboval jsem se pouze v diplomacii, ale jezdil jsem i po regionech. Bulhaři mají takovou vlastnost, že potřebují vůdce a mít pořád ke komu vzhlížet. I když jim říká vlastně jen to, co chtějí slyšet. To u nás není. Možná tak kdysi, v osobě TGM a pak po roce 1989 ve Václavu Havlovi. Ale jinak si nemyslím, že Češi jsou stádo, které jde za svým vůdcem."

Ono u nás ale také stačí málo a z oslavované osoby se rázem stane zatracovaná. Lidé jsou spíš zvyklí si stěžovat a raději si hrabat na svém vlastním písečku. Pořád se tu dost "švejkuje" a také se snižuje samotné vlastenectví.
"Může to pramenit z volby nejsnadnější cesty jak k něčemu přijít. Pro mě to souvisí s hodnocením výkonnosti a měřítky, o nichž jsme mluvili. Při zadávání i přebírání prací u nás není požadována vysoká kvalita. Obsah sdělení ani myšlenka. Proto je možné, aby šedá masa lidí přišla k penězům tím snadnějším, skutečně až žoldáckým způsobem. Hodně jsme se materializovali. Na jakém žebříčku Forbes ten který je, kolik má kdo nemovitostí…
Není tlak transparentnosti a ani "společenská objednávka". Nejsem naivní, proto vím, že jsme na to rezignovali. Víme, že vláda dá další miliardy na podporu "něčeho", ale neuvažujeme o tom, že ty peníze půjdou od nás, z našich kapes. Vláda má jen to, co vybere od lidí, od podniků. Ne, že dá třeba dvě miliardy na něčí projekt odnikud - ty vybere od vás, ode mně, od nás všech. Navíc je tu strašně mizivá finanční gramotnost obyvatelstva. Jak a kde peníze vznikají, kdo a jak s nimi hospodaří? To nikdo neví."

Vy jako Czech Coal hodně investujete. Jak si vybíráte své potenciální klienty?
"Podle potřebnosti. O co jde a kde. Nyní jsme primárně zaměřeni na Most a okolí, severní Čechy, Ústecký kraj. Podporujeme školy, třeba jejich počítačové vybavení, házenkářský klub, spolupracujeme se spoustou společností, ale i občanských sdružení, s charitativními organizacemi. Peníze ale netiskneme. My je vyrábíme. A to tak, že zpeněžíme to, na co máme právo - a to je uhlí, které dobýváme. A jestli se nebude těžit, tak peníze tady prostě nebudou. Druhá podmínka je, že naše skupina má majitele, kteří si uvědomují, že je to zapotřebí a proto peníze poskytuje. Tenhle kraj je na uhlí založen. Jestli má někdo nějakou výhodnější alternativu toho, jak jinak získat dostatek financí pro tento region, tak ať jí prezentuje. Ale zatím jsem nic lepšího nezaznamenal."

Děkuji za rozhovor.

Autor: Renáta Mužíková