REPORTÁŽ

„V životě bych se do města nepřestěhovala. Tady je klid,“ říká osmnáctiletá rudolická rodačka Vilma Hlavatá u bývalého mlýna, kde šumí řeka. Šestnáctiletý Petr Hejduk se s rodinou přestěhoval do města jako desetiletý. Teď se do míst svého dětství pořád vrací. „Tady je to lepší,“ prohlašuje.
„Jsem Mostečák, ale Rudolickej,“ svěřuje se známý hudebník Petr Macek, který v Rudolicích vyrůstal. Tehdy řeka umrtvená chemičkou příšerně smrděla. Dnes tvoří přirozenou hranici mezi betonovým Mostem a zbytkem kdysi nezávislé obce ležící ve stínu vyhaslé třetihorní sopky Špičák.

Tady je Naše

„Už tu bydlím dvacet let a zakořenila sem. Líbí se mi tu,“ říká na zahrádce Rudoličanka Alena. „Nejsem sice rodákem, avšak naše kořeny jsou zde od roku 1932, kdy můj děd zde v ulici Na Výšině postavil své rodině dům,“ konstatuje Václav Havelka.

Centrem společenského dění jsou dvě hospody: Rafanda a Naše. „Je tu takové domácké prostředí,“ snaží se popsat Rudolice servírka. Na zahradě za Rafandou se konají koncerty, hlavně ty pro pankáče. Během bouřlivých večerů se počet obyvatel ztrojnásobuje.

V sousední hospodě Naše hrají zase každou sobotu country. A také bývá plno. „Tady se furt něco děje,“ směje se Bohumil Steklý vedle stanice dobrovolných hasičů.

V květnu postavili májku a uspořádali na náměstíčku 1. máj, recesi na bolševické oslavy svátku práce. V davu šli pionýři v krojích, alegorickým vozem byla stará kára. Srandovní sportovní turnaje se pořádají na hrbolatém fotbalovém hřišti, na jehož okraji radnice postavila nové dětské prolézačky.
Přestože místním částečná izolace od Mostu vyhovuje, upozorňují, že Rudolice potřebují jako městská část větší podporu. „Město tuto obec opomíjí navzdory svým slibům, že se okrajovým částem města bude věnovat stejně jako městu samému,“ uvádí smutně jeden z místních. Upozorňuje na chybějící kanalizaci a na poničenou hlavní ulici Ke Skále, zdevastovanou během rekonstrukce mostu k děkanskému kostelu, kdy veškerá automobilová doprava vedla přes Rudolice.

Historie
První zpráva o Rudolicích nad Bílinou (kdysi Rudolfsdorf) je z roku 1298. Ves byla až do 19. století součástí panství kláštera Osek.
V roce 1787 stálo v Rudolicích 22 domů. V roce 1833 měly 105 obyvatel. Největší rozvoj obce nastal v hornických letech 1921 - 1930, kdy se počet domů zvýšil na 170 a počet obyvatel vzrostl na 1 279. Rudolice sahaly až ke Krymu, kde jsou dnes paneláky.
V roce 1947se nezávislé Rudolice připojily k Mostu. Velká část městské části (tzv. Nové Rudolice) byla zlikvidována ve 2. polovině 60. let kvůli stavbě dopravního koridoru s železničním a autobusovým nádražím v Mostě.

Výstavbou nových vilek přibylo mladých rodin s dětmi. Se staršími lidmi by prý potřebovali i lepší chodníky a rozšířit veřejné osvětlení.
Za největší problém dost lidí považuje špatné pěší spojení s městem. Dlouhá léta kritizují obří tunel pro chodce vedoucí pod železniční tratí „Podchod je k ničemu,“ říká rodák Vratislav Lev a ostatní mu dávají za pravdu. Nikdo mnohokrát opravovaným a stále ponurým tunelem nechodí – bojí se přepadení. Komu ujede autobus, přechází koleje, i když to dráhy zakázaly. „Když se dává tolik peněz do Chánova, proč by nám nemohli udělat nadchod?“ zlobí se jeden Rudoličan a z polní cesty ukazuje na zničené romské sídliště. „Chybou je, že zde nežije žádný radní,“ dodává další rudolický patriot.
Palčivý problém teď řeší místní vinaři. Květnový mrazík zničil většinu révy pod Špičákem. Škody jdou do milionů. „Musíme to přežít,“ hecuje se vinař Ivan Váňa.

Poškozené jsou i stromy v zahrádkářské kolonii u řeky.

„Ten ořešák byl nedávno celý zelený,“ vzdychá u zašedlých listů zahrádkář senior.