Jaké bylo vaše dětství a dospívání v Hrušovanech?
Myslím, že úplně jiné, než jaké mají moje děti ve městě. Když jim vyprávím, že jsem sekala trávu, sušili jsme seno a krmili králíky, vůbec netuší, co to znamená. Neznají to. Díky tomu, že ale jezdí do Hrušovan za mojí mámou, si také občas užívají ten pocit volnosti, kdy můžou kdykoli a kamkoli samy. Je to jen o prázdninách, naštěstí to ale mají. Mé dětství v Hrušovanech bylo pěkné, dospívání komplikovanější. O víkendu tenkrát nejezdil žádný autobus do Chomutova, což bylo limitující. Snila jsem samozřejmě o městě, a nakonec jsem skončila v Praze.

Pavlína Saudková (42 let)
je ředitelka a koordinátorka Nadačního fondu Be Charity, fotografka a novinářka.

Máte v Hrušovanech svá oblíbená místa?
Spoustu času jsem trávila u potoka směrem na Hořetice. Někdy jsem tam musela na kopřivy pro kachny, většinou jsem tam ale chodívala na procházku se psem. Bylo to mé oblíbené místo. Miluji tu louku, na které na jaře a v létě kvetla spousta květin. Bylo to hezké, zpětně viděno.

Jsou i další místa na Chomutovsku nebo na severu Čech, která vás oslovují?
Nedávno jsem se cestou pro děti zastavila u jezera Most, protože jsem se začala otužovat. Tedy spíše meditovat. Je to tam krásně upravené a voda byla nádherná. Možná mě čeká i Kamencové jezero, uvidím, jestli se tam v dohledné době podívám. Mám ještě nějakých třicet dní, abych si splnila svých sto dní v kuse.

Americký architekt Elan Neuman Fessler tvoří v regionu, za návrh rodinného domu v Hoštce na Litoměřicku získal cenu.
Jak dostat do starých domů světlo? Architekta z USA ocenili za řešení v Hoštce

Sto dní meditování ve studené vodě?
Ano, pro mě to totiž není a priori o otužování a posilování imunity. Chodím topit emoce. Hezky mě to zklidní a vrátí do nějaké rovnováhy, protože to prodýchám. Ten čas miluju. Za covidu jsem trávila hodně času s dětmi, a když lockdown pominul, pracovních povinností přibylo. Není tolik volna. Studená voda mi pomáhá. Také jsem nedávno dvakrát dala Krušné hory.

Zdroj: DeníkNějakou delší túru?
Šla jsem nějakých pětadvacet nebo třicet kilometrů. Jednou z Měděnce, podruhé z Abertam. Vlastně jsem si říkala, že je škoda, že jsem takové výlety nepodnikala jako malá. Ten kraj je vážně krásný. Krušné hory nemám prochozené, takže se ještě budu muset vrátit. Akorát zdá se, že se mnou mají nějaký problém, protože zatím se mi jinde nestalo, že bych si ublížila nebo spadla, tady pokaždé. Mám tedy trochu respekt k tomu, co mi to naznačuje (smích).

Co jste si způsobila?
Myslím, že jsem si zlomila prostředníček na ruce, ale nikam jsem s tím nešla, hezky jsem si to narovnala sama. Stále to bolí. Rozloučila jsem se s tím, že bych na něj ještě navlékla prstýnek. Nikam s tím ale nepůjdu, aby mi to znovu lámali.

V podbořanském domově mládeže u tamní střední školy našly dočasný domov čtyři desítky lidí prchajících z Ukrajiny před ruskou invazí. Na snímku rodina z vesničky nedaleko Oděsy, jejich dům zasáhlo bombardování.
Měli domek a firmu, nemají nic. Osmičlenná rodina našla klid na severu Čech

Když jsem vedla rozhovor se starostou Hrušovan, vzpomínal na vás jako na šikovné, učenlivé a spořádané dítě. Také jste prý hrála na klávesy. To vám vydrželo?
Nevydrželo. Záhy jsem přestala, teď toho lituji. Koupila jsem ale dceři elektrické piano a přemýšlím, že bych se k tomu zase vrátila. Byla by to trochu i forma arteterapie.

Zdroj: DeníkJak vzpomínáte na vaše začátky s Janem Saudkem? Vyrostla jste ve vesnici na severu Čech, pak odešla do Prahy na studia a navíc potkala muže, který se vymyká všem kategoriím…
Jako novinářka potkávám spoustu lidí, kteří se vymykají všem kategoriím. Je ale pravda, že Jan je svéráz a svého druhu unikát. Když jsem ho potkala, bylo mi 24 let. Myslela jsem si, že všechno vím, samozřejmě jsem ale nevěděla vůbec nic. Jsme spolu už osmnáct let, takže jsem vedle něj vyzrála a nasbírala životní zkušenosti. Je pravda, že on byl už tenkrát hotový člověk, moc se nezměnil. Já se ale změnila.

Jak?
Myslím, že jsem si jistá svým přesvědčením. Už nejsem tak ovlivnitelná a vím, co chci. Dívám se na vztahy a věci kolem sebe s jinými zkušenostmi. To, že člověk leccos prožije, je vlastně to nejvíc.

Snímek z táboru, který Bezva parta pořádá pro prarodiče s vnoučaty.
Radost a láska nás nabíjí energií, říká pořadatelka "bezva" akcí pro rodiny

Kdybyste měla označit život s Janem Saudkem třemi přívlastky, jaké by byly?
Nepředvídatelný, bohatý na zkušenosti a také zraňující.

Jste novinářka, máte i spoustu dalších aktivit. Čemu se aktuálně hodně věnujete?
V tuhle chvíli je asi tou nejsilnější aktivitou Nadační fond Be Charity. Tedy kromě mého muže a jeho agendy, což nepovažuji za práci, ale samozřejmost. Pomáháme nemocnicím, zaměstnáváme handicapované a hlavním pilířem je pomoc dětem - nejčastěji s dětskou mozkovou obrnou, případně po těžkých onkologických onemocněních a úrazech, když mají potíže s pohybovým aparátem. Přispíváme na rehabilitaci a zdravotnické pomůcky. Vzhledem k tomu, že se jako ředitelka potkávám s jejich rodinami a znám jejich příběhy, jim věnuji poměrně dost času. Zároveň ale připravujeme s Bárou Nesvadbovou a Janou Brázdilovou knížku s psychoterapeuty a terapeuty. Měla by vyjít na jaře či zkraje léta. To mi také sebralo nějaký čas, ale myslím si, že to bylo hodně poučné. Kniha je pro mě možná důležitější v procesu přípravy než poté, co vyjde.