Martin Straka, muž mnoha tváří, který je znám především nadšeným fanouškům motoristického sportu a třeba právě fanouškům závodů na mosteckém autodromu. Za dlouhé roky jeho praxe prošel mnoha místy i profesemi. Šlechtí ho především skromnost a nekonečná láska k práci, která vlastně není prací, nýbrž každodenní radostí. „Jako malý Martin jsem snil o tom, že budu komentovat. To byla asi ta největší touha, která se splnila až jako poslední, v roce 2005, kdy už jsem fotil i psal,“ říká v rozhovoru pro týdeník Mostecko.

Martine, jsi po Česku znám jako fotograf, sportovní redaktor, komentátor i jako spisovatel, i když skromně říkáš, že to není tak úplně pravda. Čím se vlastně cítíš být nejvíc? Nebo to máš jako Jan Neruda a jeho věta „Vším jsem byl rád.“
No to asi sedí nejvíce, protože jestli komentuju nebo fotím nebo píšu, tak je to všechno veliká radost a možná to psaní, jakkoli jsem se psaním v novinách začínal a psal jsem mnoho, mnoho let, tak mikrofon i fotoaparát jsou pro mě zcela rovnocenné.

I přes všechny tvé profese tě má většina spojeného s fotografií. Kde se kdysi v tom malém Martinovi vzala ta touha fotit?
Můj tatínek Vít se mnou jezdil na závody, když jsem byl úplně malý a tam, kromě jiného, i fotil a já jsem později zjistil, že to chci také vyzkoušet. To mi bylo takových dvanáct let. Samozřejmě ta doba byla úplně jiná, dnes fotí v podstatě všichni vším a všude, to tehdy nebylo.

Jedna z tvých prvních známých fotografií je fotka Klause Ludwiga a jeho hořícího speciálu na mosteckém okruhu v roce 1986. Vzpomínáš na tuto událost dodnes?
Samozřejmě, mám to pořád v živé paměti a ta fotografie se nachází v několika publikacích po celém světě a i v mé poslední knize Racing „n“ Roll a na to se nedá zapomenout, jakkoli mi tehdy bylo sedmnáct, tak ta fotka je hrozně silná tím, že se to stalo a ty, jako takhle malý kluk, jsi u toho byl a zaznamenal to na 37. políčko na kinofilmu, což bylo samozřejmě nemalé riziko to natáhnout, ale naštěstí to okno navíc tam bylo a pak jsem to musel dovézt na druhý konec republiky a nakonec, po dlouhých hodinách napětí, jsem zjistil, že se fotka povedla.

V médiích, jako zaměstnanec jsi od roku 1992. Vzpomínáš si na svůj úplně první rok?
Velmi dobře. Byl jsem tři měsíce v Ostravském večerníku a pak jsem dostal lano z Mladé fronty Dnes- tehdy nejlepších novin u nás a to bylo všechno postaveno stylem „žurnalistika za pochodu“, protože nás nováčky učili tehdejší esa a na to se zkrátka nezapomíná a dodnes z těch vědomostí čerpám.

Jak moc se změnila role sportovního redaktora/ fotografa, porovnáme-li devadesátá léta a rok 2020?
Doba se velmi změnila, logicky zrychlila, ale pořád si myslím, že jde o kvalitní sportovní fotografii a text, jen je v jiných prostorách, v jiných dimenzích jednotlivých médií. Já jsem ještě zažil dobu, kdy se fotografie vyvolávaly a skenovaly v redakci. To byl dočista jiný proces. Dnes můžete vyfotit fotku a za vteřinu může být ve světě. To tenkrát nebylo, ale zase to beru jako skvělou věc a myslím si, že pokud v sobě člověk má to „srdce novináře“, tak ani ty moderní technologie ho v tom samotném jádru či přístupu k věci nezmění.

Pokud se ještě na chvilku vrátím do devadesátých let, tak Československá žurnalistika byla chválena na všechny strany za to, jak rychle se novináři z východního typu psaní adaptovali na západní styl. Dnes jsou novináři velmi často pod palbou kritiky. Je podle tebe česká žurnalistika ve „zdravém stavu?“
Myslím si, že moc ne. Myslím, že existuje jen hrstka médií, která jsou skutečně zdravá, a jsem velice rád, že nejsem členem žádné redakce, i když jsem silně svázaný s redakcí Reflexu, jejíž jsem fotografem a píši tam své reportáže, které jsou doprovázeny fotografiemi. Jinak bych nechtěl být členem žádné redakce, protože novinařina se změnila i z tohoto pohledu a jsem rád, že jsem na volné noze a mohu pracovat jen s lidmi, kteří chtějí mě a chci je i já a to je velký dar.

Ano, v roce 2011 jsi odešel na volnou novinářskou nohu. Bral jsi to tehdy, jako riziko?
Samozřejmě, že to není, jako jít koupit pět rohlíků a mléko, ale já jsem cítil, že právě teď je ten správný čas jít na tu volnou nohu a jsem velice rád, že jsem se snad nemýlil, protože je to již devět let a nezažil jsem ve svém pracovním světě lepší období.

Takže je to bez nadsázky splněný sen.
No jasně. Jako malý Martin jsem snil o tom, že budu komentovat. To byla asi ta největší touha, která se splnila až jako poslední, v roce 2005, kdy už jsem fotil i psal.

Tehdy to bylo spolukomentování jednoho ze závodů v rámci Octavia Cupu. Vybavuješ si své pocity?
Byl jsem hodně nervózní, bylo to poprvé, měl jsem z toho obrovskou trému, respekt, všechno. Poté se ale začaly množit nabídky a já za to byl velmi rád. To velmi důležité uvolnění u mě přišlo v roce 2007 při komentování závodu 100km Valencie, šampionát ELMS. Naše posádka tehdy dojela druhá v kategorii LMP1 a od té doby jsem byl v klidu.

Pojďme na chvilku do Le Mans. Tento závod je považován za ten nejprestižnější. V čem je výjimečný z pohledu fotografa, nehledě na to, že se jede i v noci?
Je to jako ve filmu. Místní trať je z velké většiny složena z veřejných komunikací. Vede borovými lesy, vede okolo rodinných domků a vede po cestách, kde se běžně jezdí do školy, do práce, na rande, či na pivo a to je ten základ. Také se jezdí pravidelně od roku 1923 a to znamená, že nás za chvilku čeká stý ročník a kolik takových závodů je? Navíc je trať specifická i svou délkou (13,469 km), a tak stále nacházíš nová místa.

Historie pamatuje celkem dvanáct změn okruhu. Myslíš, že současná podoba je nejhezčí?
Mně by nejvíce vyhovovala varianta, která tu byla do roku 1990. To znamená varianta bez šikan na rovince Hunaudières, protože pro mě je při závodech extrémně důležitá rychlost a já si dodnes pouštím záznamy, kdy se na této rovnice valily speciály slupiny C a dodnes se u toho klepu. Na druhou stranu rozumím těm šikanám a všemu, ale přál bych si Hunaudières bez nich.

Skupina C byla vlastně nezajímavější a nejrychlejší. Nepřijde ti ale, že to této skupině někdo nepřál? Ať už vedení, či někdo další.
Tady šlo hlavně o to, že Bernie Ecclestone, britský automobilový funkcionář, byl již tehdy velmi mocným pánem a on už tehdy pochopil, že skupina C se v popularitě vyrovnává Formuli 1, a proto začal dělat všechno proto, aby se co nejdříve změnily předpisy a povedlo se mu to.

Pro mě osobně se stal nejkrásnějším rokem v Le Mans (z těch, co jsem zažil) rok 2015, kdy jsme se dočkali souboje čtyř velkých továrních značek v nejvyšší kategorii. Byl to tehdy vlastně souboj titánů…
Ano, to byla nádhera, ale jakkoli člověk tím motorismem žije, tak není Pánbůh a některé věci zapomíná, takže si to pořád dokola pouštím, abych si ty příběhy oživoval a tento ročník, když tam byly tři silné značky, protože Nissanu se to nepovedlo, tak tyto souboje ničím nenahradíš. Když od startu závodu jeden pospolu a naplno devět prototypů. To je to, co dělá Le Mans výjimečným.

Díky koronaviru budeme mít Le Mans dokonce dvakrát. Jednou ve virtuální a jednou ve skutečné podobě, ale bez diváků. Má to vlastně cenu? Bude mít i tak závod své kouzlo?
No samozřejmě, že to kouzlo nebude ani z daleka tak mocné, jako s diváckou kulisou, protože diváci k tomuto závodu prostě a jednoduše patří. Na druhou stranu… když si vezmeme závod Indy 500, na který dorazí 400 000 diváků a i ten byl letos bez jediného fanouška, ale ten závod byl i tak vynikající a člověk to tak musí brát a buďme rádi, že se vůbec jede.

V roce 2010 se v Le Mans představil poslední vůz nesoucí Českou vlajku na své kapotě. V závodě se posádce Tomáš Enge, Jan Charouz a Stefan Mücke velmi dařilo. Nebylo jejich umístění v naší zemi nedoceněné?
Bylo, to je bohužel Česká republika, která je zemí fotbalu a hokeje. Je to tak, ale já obecně v životě nefňukám, nicméně je to pravda. Jednak se jim povedlo dokončit závod na čtvrtém místě, a stali se tak nejlepším vozem s benzínovým motorem, ale také tato posádka získala titul v European Le Mans Series. Já když jsem to komentoval v televizi, tak jsem to přirovnával k největším úspěchům českého motosportu, ale ta doba je zkrátka taková a s tím se nedá nic dělat.

Martin Straka
• Je mu 53 let, narodil se na Ostravsku, konkrétně ve Vratimově.
• Je to fotograf, spisovatel, motoristický komentátor a novinář.
• Komentuje závody na mosteckém autodromu.
• Říká o sobě, že práce je mu každodenním koníčkem.

Dominik Síbr