Drží v ruce bibli z roku 1804. Četlo se v ní době, kdy Napoleon táhl na Slavkov. Teď kniha odpočívá v nezvyklém přeplněném tichu. Když Luboš Růžička pokládá křehkou vazbu na regál, sám není skoro vidět. Všude kolem něj jsou staré i novější tisky.

Zdroj: Deník Ty, které se nevešly do polic, rostou z podlahy jako komíny. Dát je všechny na sebe, převýšily by leckterý newyorský mrakodrap. Tolik vědění a moudrosti na papíře nutí lidi chovat se jinak než v supermarketu. „Antikvariát není normální krám, tady to funguje na obchodně přátelské bázi,“ říká majitel. Z vojáka, který nesl při spartakiádě na Strahově létající kolegy, se stal obhájce klasických knih, které by neměly letět do koše.

Kolik máte knih v antikvariátu?
Jsou to desítky tisíc knih. Tohle je široko daleko největší antikvariát. Obchod má celkově 460 metrů čtverečních, to mluví samo za sebe.

Jak jste se k tomu dostal?
Vzpomenu na zemřelého novináře Radka Petržilku, který se mě kdysi v jednom rozhovoru ještě jako knihkupce ptal, jestli bych nechtěl mít antikvariát. Tehdy jsem mu řekl, že ani náhodou, že bych na to potřeboval tak dva miliony, abych měl na zboží. Jenže před dvaceti nastal v mém životě zlom a já se rozhodl pro antikvariát.

Kdy jste získal vztah ke knihám?
Knihy mám rád od dětství. Je to rodinná záležitost, táta byl knihkupec. Sice nikdy nechtěl, abych to studoval a dělal knihkupce, ale někdy na přelomu 80. a 90. let mluvil o tom, že Jednota otevírá družstevní knihkupectví v Janově a hledají vedoucího. A já tu nabídku přijal a tím to začalo. Jenže dělat za 1 900 Kčs hrubého vedoucího prodejny a mít rodinu nešlo dohromady. Tak jsem začal po práci ještě pro Jednotu prodávat knihy na ulici, abych si víc vydělal. Najednou jsem měl výplatu 7 500 korun, ale vedení se to nelíbilo, takže mi prodej venku zakázali a tím mě donutili, abych si zkrátil úvazek a ve volnu prodával na sebe vlastní zboží. V 90. letech byl po knihách hlad, tehdy ještě byly levné, třeba za 39 korun, ne jako dnes brožovaná za tři stovky.

Co obnášel venkovní prodej?
Pultík, bedny knížek, igelit na déšť a cestování. Od pondělí do čtvrtka jsem prodával v Mostě, v pátek jsem jezdil do Podbořan, v sobotu jsem byl na mostecké a v neděli na teplické burze. A tak to jelo tři roky. Pak jsem si otevřel v ulici Šeříková v Mostě knihkupectví a venkovní prodej se zúžil jen na pátek a víkend. Ve finále zbyly jen pátky, protože tržby venku tehdy rapidně klesly. Ani předtím to nebylo vůbec snadné. Tahání beden, nepřízeň počasí, také se dost věcí zničilo. Raději jsem pak založil pobočku knihkupectví v mosteckém Prioru a litvínovském Radniční sklípku, kde byla i galerie. Galerijní činnost jsem dělal i v Mostě, výstavy, autogramiády, každý měsíc minimálně jednu akci po dobu několika let. V roce 1999 to ale z rodinných důvodů skončilo a po rozvodu jsem o knihkupectví přišel.

Jak jste se s tím vyrovnal?
Bylo to složité období, plné osobních i duchovních změn, ale to by vydalo na dlouhé vyprávění. Zkrátka půl roku jsem byl bez práce a přemýšlel, co budu dělat. Ptal jsem se Pána Boha a musel jsem přehodnotit vztah k věcem. Původně jsem nechtěl antikvariát zakládat a vložit do něj své knihy, ale byla to nutnost. Obětoval jsem tedy část soukromé knihovny, začínal s pár stokorunami v kapse a na třiceti metrech čtverečních. Časem knih přibývalo a pro další už nebylo místo. Antikvariát jsem stěhoval celkem třikrát a už to nechci zažít. První stěhování bylo srandovní, protože jsem šel z třiceti metrů čtverečních na dvě stě, ale druhé a třetí mi dalo zabrat. Trvalo tři měsíce, ale jsem rád, že mohu fungovat a s boží pomocí obchod zvládat.

Když není nouzový stav, jak vypadá váš běžný den?
Antikvariát není na rušné ulici, takže přijdou třeba tři zákazníci za den. Teď se ale věnuji prodeji přes internet, kam dávám nabídky, vyřizuji objednávky a pak balím balíky. Dělám to klasickým způsobem, jak mě to naučil táta. Do kartonu, do papíru a nadvakrát do kříže převázat provázkem. To se dnes už běžně nevidí, ale mě dělá radost, když můžu lidem poslat takový krásný balíček. V recenzích pak čtu, jak byli nadšeni a že se s tím ještě nesetkali.

Je běžné, že má antikvariát e-shop?
Dneska je to nutnost. Problém je, že za poslední roky došlo v některých českých antikvariátech k neskutečné devalvaci cen. Dobrá kniha z antikvariátu má stát dobrý peníz. Balzac přece nemůže stát dvacku, i když ho bylo vydáno hodně. Pak je tu druhý extrém, některé knihy se staly spekulativním zbožím. Takzvaní přeprodávači je chtějí levně koupit a za hodně prodat. S tím ale nic nenaděláme. Když je něčeho málo, tak cena logicky roste, je to klasický trh.

Vy se na něco zaměřujete?
Nespecializuji se na nic, mám všeobecný antikvariátní sortiment, ke kterému jsem díky většímu prostoru začal postupně přidávat různé starožitnosti, obrazy, grafiky, mapy, fotografie, pohlednice a designové výrobky z druhé poloviny 20. století, včetně nábytku, hraček a domácí výbavy.

Máte nějakou zajímavost, která je vám blízká?
Je toho víc. Mezi antikvariátním zbožím mám třeba dva knižní soubory Humboldtka s fotografiemi Josefa Sudka, které v 60. letech vydalo nakladatelství Dialog. To je hodně dobrá i cenná záležitost, která se na trhu prodává i za patnáct tisíc korun. Mám tu i věci, které by mohly být v muzeu nebo v reprezentativních prostorách na úřadu. Za vámi stojí nádherný akvarel z 50. let od akademického malíře Karla Kupky, pohled ze Souše na Záluží, který město Most bohužel nechce koupit. Mám tu i originál fotografie z výzkumu kamenických značek v přesunutém děkanském kostele v Mostě, který ve své knize popsala historička Heide Mannlová – Raková.

Kdy ty knihy a ostatní věci berete?
Nosí mi je různí lidé a co mě zaujme, to beru. Na to, abych někam jezdil, nemám čas. Je ale škoda, že řada cenných věcí mizí v nenávratnu. Často se stává, že někdo umře a rodina hodí jeho pozůstalost do popelnice v domnění, že je to veteš. Vzpomínám si i na jednu skautskou kroniku, která takhle skončila v koši, zatímco skautskou standartu získalo muzeum.

Je nějaký trend ve vašem oboru?
Zájem je o všechno. Bylo třeba období, kdy rostla poptávka po knihách o válce, a to už pominulo. Stálý zájem je o povinnou četbu do školy. A co mě těší? Že chodí maminky s dětmi a chtějí staré knížky, protože byly dobře napsané, a nechtějí ty blbosti, co dneska vycházejí. Klasika má své místo. Pohádky od Boženy Němcové jsou stále čtivé.

Budou antikvariáty i za sto let?
Bylo by to jedině dobře. Knihy jsou teď čím dál víc zbytnějším statkem. Nechci nikoho urážet, ale lidi dnes chtějí mít doma hlavně velkou obrazovku. Knihy nemají kam dát, tudíž končí v kontejnerech na papír. Když se někdo chlubí tím, že má dost knížek, a pak se ukáže, že jich je jen stovka, tak se usmívám. Dost, to znamená minimálně dva až tři tisíce knížek.

To je docela hodně?
To je základ pro domácí knihovnu. Jenže tím, jak jsou dražší nájmy a menší byty, tak pro knihy není místo. Jednou ale přijde doba, kdy knihy budou strašně drahý, protože nebudou. K tomu dojde za sto, možná za dvě stě a více let, nebo možná dřív. Tahle doba úpadek urychluje. Pozoruji, jak se hodně knih likviduje. Nepočítám ty, které jsou o ničem, ale ten střed, tu dobrou klasiku, ta bude dále mizet. Když si ji někdo z budoucí generace bude chtít přečíst, bude to jen v elektronické podobě nebo v lepším případě na papíru ve státní či regionální knihovně, ale málokdo bude mít klasiku doma. Toho se už naštěstí nedožiju. Ale ta varování lze najít i ve scifi. V těch příbězích se píše, jak lidi ve skafandrech najdou knihu a jsou z ní nadšení a úplně vedle, protože nevědí, co to je.

Takže hodnota knih poroste jako u výtvarného umění?
Výtvarné umění je trochu jiná kategorie, ale záleží jak u čeho. Samozřejmě v užším výběru hodnota některých knih už dávno šplhá strmě vzhůru. Ručně psané knihy do 15. století jsou dnes národními poklady.

Co vám na trhu s novými knihami vadí?
S čím se nedokážu dost dobře popasovat, jsou slevové akce. Měl jsem tu člověka s knížkou od amerického autora detektivek Jeffery Deavera a ptal se mě, co mu za ni dám. V knize byla původní cena 399 korun a pod tím akční cena 49 korun. K výkupu jsme na desetikoruně. U nové knížky! Kde to jsme? Tenhle trend sem přišel po roce 1989. Pochopitelně, kdo chce novinku, tak za ni zaplatí, kdo si počká rok, tak za ni zaplatí třeba půlku. A to je to, co nepřekousnu. Proč je do cenotvorby zapasovaná budoucí sleva, proč rovnou nemůže být nižší? Dřív, když knižní státní podnik prodal 70 procent nákladu, byly vložené peníze zpátky a teprve těch 30 procent vám vydělávalo. Dneska je to obráceně. Je to daň za rychlost. Žijeme v hektické a instantní době, a mně se tohle nelíbí.

A co koronakrize, jak ji zvládáte?
Není nic smutnějšího pro obchodníka, když nesmí obsloužit zákazníka. Je strašně deprimující být v zavřeném obchodě sám. E-shop nebo prodejní portál nemůže kontakt s člověkem nahradit. Antikvariát navíc není normální krám, tady to funguje na obchodně přátelské bázi. Někteří lidé si do antikvariátu chodí dokonce odpočinout nebo říkají, „vy to tady máte jak v muzeu, já jsem pookřála, já si vzpomněla na dětství“. Lidi se vám tu otevřou a občas se začnou svěřovat s osobními problémy, které by jinde nesdělili. Já jim často říkám, „tady jste na božím území“. Jsem věřící, takže se tu můžete vyplakat. Ale to nestačí, je třeba postavit se věcem čelem. Všichni však potřebujeme odpuštění.

Chtěl jste být někdy i něčím jiným než prodejcem knih?
Kdysi jsem chtěl studovat archeologii, ale nebyl jsem studijní typ. Pak jsem uvažoval o geodézii, ale náš soused dělal nábor studentů pro armádu, což mě zaujalo. Táta byl původně vyučený krejčí, takže jsem zvolil týlové zabezpečení a výstrojní odbor. Na Vysoké vojenské škole ve Vyškově byla řízená samostudia, vyhovovalo mi, že budu pod dohledem a že se musím učit. Školu jsem ale nedodělal ze zdravotních důvodů a po spartakiádě v roce 1985 jsem šel do civilu.

Po spartakiádě? Jak tam vojáci lítali?
Přesně tak, úžasná věc a hodně náročná. Těm lehkejm, co po našich zádech lezli na tu živou pyramidu a skákali z ní dolů, jsem nezáviděl. Na spartakiádě v Praze jsme byli coby vojáci minimálně tři týdny předem, bydleli jsme ve stanovém městečku na Vypichu a při bouřkách mokli. Pak jsem to odstonal s nepříjemným zánětem průdušek, ale když na spartakiádu vzpomínám, tak ta euforie při cvičení na Strahově byla neskutečná.

Jste někde vidět na těch proslulých filmových záběrech?
Někde v tom zabahněném davu jsem, ale nenajdu se, stadion je obří a mi maličcí. Byl jsem někde v základu dole. Ve Vyškově jsme to cvičili na dlažbě na buzerplacu, ty pády tam byly docela drsný, a kupodivu se nikomu nic moc extra nestalo, i když se tenkrát šuškalo, že se někdo u toho zabil. Podle mě to nebyla pravda, ale zranění být musela. Jinak mám na to docela hezké vzpomínky. Z té doby mám někde schované noviny a notes, kam se mi podepisovali spolužáci i velitelé. Vojenské trenky podepsaný holkama někam zmizely.

Jaké máte kromě knih záliby nebo koníčky?
Kreslím a hledám čas na malování. Kdysi jsem sbíral známky, ale zůstala mi jedna krásná úchylka, pastelky.

Vy sbíráte pastelky?
Spíš shromažďuju, už docela dlouho, možná dvacet let. Evidenci nevedu, pastelky mám v hromadách, od levných po drahé sady. Doplňuji si staré soupravy, které občas najdu na internetu nebo mi je někdo přinese do obchodu, a pochopitelně s nimi hodně kreslím.

Kolik pastelek máte a je mezi nimi nějaká rarita?
Možná předválečné Faber Castell z Německa. Slzy jsem ronil, když mi donesli krabičku „cvétnije karandaší“, ruské pastelky z 60. let a nepoužité. Takový úlovek vždy potěší. Svým známým říkám, že když mi chtějí udělat radost, ať mi koupí pastelky. Možná jich už budou tisíce a minimálně 150 sad, už je ale nepočítám. Pro tuhle úchylku nemám vysvětlení. Kdyby mi přivezli kamion pastelek, tak je beru, i když je nemám kam dát. Pastelky, to je moje.

A k výtvarné tvorbě jste se dostal jak?
Ve školce se hodně kreslilo, i když to byly hodně aurory. Vzpomínám si na regionální soutěž, kde jsem skončil do třetího místa a odměnou byly právě pastelky. Na vysoké vojenské sem kreslil víc a taky maloval. V civilu jsem pak chodil na lidovou školu umění, kde jsem přičuchl ke grafice a zdokonaloval se v kresbě jako dospělý. Na grafiku a malbu teď ale nemám čas. Spíš kreslím a dělám koláže. Nápadů mám dost.

Na kterou výstavu rád vzpomínáte?
Výstav bylo poměrně dost. Jedna z těch hodně zajímavých a pěkných byla v kulturním Českém centru ve Varšavě. Pak jsem vystavoval třeba v Klášterci nad Ohří, Litvínově a Chomutově.

Teď kultura nefunguje a všude jsou samé zákazy. Rozčiluje vás to?
Jako věřící také občas nadávám, ale pak prosím boha za odpuštění. Máme vládu poslouchat, ale na druhou stranu se nemáme bát vládě říct, že tohle není v pořádku.

Jako věřící máte na koronakrizi jiný názor než ateisté?
Covidovou dobu vidím jako zdvižený prst. Řítili jsme se šílenou rychlostí do propasti, do pekel. To bůh nechce, protože člověka miluje. Jsme v božích rukou.

Luboš Růžička (55 let)
Antikvariátník a výtvarník, člen Církve bratrské. Od dětství žije v Mostě, ale narodil se v Lounech. Chodil na 9. a 12. ZŠ Most, absolvoval mostecké gymnázium. Vysokou vojenskou školu ve Vyškově nedostudoval ze zdravotních důvodů. Kdysi podnikal jako knihkupec. První antikvariát otevřel v červnu 2000, do začátku mu posloužila jeho soukromá knihovna. Antikvariát několikrát stěhoval, nyní je v mosteckém Obchodním centru Sever. Je synem známého severočeského knihkupce, který vedl proslulé knihkupectví v Rozkvětu v Mostě.