V azylovém zařízení Mosťáček v dětském domově už dva týdny žije dočasně většina dětí těhotné Marcely Veverkové (33 let) a jejího druha, nezaměstnaného horníka Antonína Berkyho (60 let). Po bezdůvodném vyhození z třípokojového bytu místní ubytovny nemohou sehnat bydlení pro svou soudržnou rodinu. Dohromady jich je jedenáct včetně potomka, který se má narodit v březnu. „Bojím se, že mi dítě po porodu vezmou,“ děsí se matka v návštěvní místnosti Mosťáčku.
Přijela na návštěvu s mužem a dvouletou Johankou vlakem z Lounska, kde zatím přespávají u příbuzné.
„Mami, taky se najez!“ říká syn Vojta u rybích prstů s brambory. Nejstarší dcera něžně objímá dvouletou Johanku. Už se dlouho nemazlily. Jsou jako jedno tělo. Strádají odloučením. „Vydržím tady ještě tak měsíc,“ svěří se dívka, žákyně s vyznamenáním. Ptá se táty, jak jsou na tom s penězi. Dělá si velké starosti. „Chci sehnat bydlení do porodu,“ říká táta.
Ptám se malého Adámka, kde by chtěl bydlet. „Hlavně řekni, že chceme být zase všichni spolu!“ šeptá mu do ucha Vojta, také vynikající žák s vyznamenáním.
Když si povídám s jeho rodiči, nabádá sourozence, aby byli potichu. „Pssst!“ dává si ukazováček přes pusu.
Autoři nenávistných komentářů na internetu označují rodinu za asociály, plození tolika dětí považují za zločin a radí, aby je nikdo neubytoval. I tím je tento případ pozoruhodný. Odhaluje trhliny v sociálním systému, bezmocnost úřadů, nezájem neziskových organizací i důsledky selhání rodičů, kteří se stali závislými na sociálních dávkách.
„Cítím vinu,“ přiznal včera Deníku v telefonickém rozhovoru nešťastný Berky. Poprvé volal sám od sebe. Začíná si víc uvědomovat, že jako otec udělal chybu a nepostaral se o rodinu včas. Neví, co dál. Levný podnájem pro jedenáct lidí nemůže sehnat.
Ředitelka dětského domova Marcela Stütz vidí naději v nevídané rodinné pospolitosti. „Matka děti vede určitě dobře. Má je vycepované. Vzájemně si pomáhají. Jsou úplně jiné než děti z dětského domova,“ řekla Deníku.
Osmé dítě je zatím v Liberci.
