Hbité prsty zručně vkládají filmový pás do promítacího stroje, celá operace je pro laika téměř nepochopitelná. Filmová dráha se musí dodržet naprosto přesně, jinak by mohlo dojít k poškození filmové kopie. A cena jedné se dnes pohybuje okolo padesáti tisíc korun, takže tady všechna legrace končí. Zakládání připomíná hada, který se klikatí velmi složitou cestou přes nablýskané součástky. Přesné založení přes transportní válečky, správná velikost smyček, dělení obrazu musí souhlasit s okeničkou…

Mezitím, co v sále hraje reprodukovaná hudba a do křesel se uvelebují první diváci, kteří se těší na českou pohádku Peklo s princeznou, já pozoruji Zdeňka Bartoníčka. Kinařskou legendu, promítače s velkým P, který s promítáním kouzelných obrázků začínal už v roce 1951, prošel všemi litvínovskými a mosteckými kiny a také v roce 1971 zakládal kino Kosmos v Mostě, kde právě teď sedíme.

Čím se začíná? Samozřejmě nejdříve musí film do kina dorazit, říká pan Bartoníček. Filmy chodí většinou z kina do kina, každý snímek má od distributora určen dispoziční plán, takže kinaři ví, odkud film přijde a do kterého kina mají film poslat. Pokud je více času, tak se film posílá poštou. Pokud se promítá v jiném kině ještě v předchozím dnu večer, tak musí přijet vlakem. Každý kinař zná velmi dobře situaci, kdy film kvůli zpoždění vlaku přišel těsně před promítáním nebo taky bohužel vůbec nedorazil.

My už ovšem máme film v promítací kabině. Přišel bez problémů poštou. Jsou to dvě krabice, do každé se vejdou tři díly po zhruba dvaceti minutách. Zkouším přepravky potěžkat, každá má okolo patnácti kil. Koukám, že práce promítače vyžaduje vedle jemných prstů také silné paže. Toho bylo, co close zoom_in jsem v rukách odtahal, směje se pan Bartoníček, tuny a tuny, to nikdo nespočítá. Otevírá přepravky a jako první kontroluje Záznam o stavu kopie. To je jakýsi techničák filmu, ze kterého se dozví všechny potřebné údaje, jako například počet dílů, metráž nebo formát obrazu. Ještě než se film začne promítat, musí se zkontrolovat na převíjecím stole. Tuhle pohádku budeme promítat celý týden, říká pan Bartoníček, takže já si teď při kontrole kopie ze šesti dílů slepím dvě velké cívky. Filmový pás pomalu přetáčí a hmatem ruky a očima hledá vadné slepky, poškozené děrování nebo další poškození. Zkušeně odděluje začátky a konce jednotlivých dílů, aby obraz rovnou navazoval a pomocí lepičky vše spojí do jedné velké cívky. Když se film promítá pouze jednou, tak se nelepí dohromady, ale promítá se po dílech.

Stalo se jednomu kolegovi, vzpomíná pan Bartoníček, že při promítání přeházel díly. Naštěstí si z diváků nikdo nestěžoval, zřejmě nikdo nic nepoznal. Jinak ovšem dopadl jiný kolega, který občas vynechal jeden z dílů, prý aby mu neujela tramvaj. Poté, co se diváci divili, proč je film o dvacet minut kratší, musel tento „promítač“ tuto profesi opustit. A do třetice „vtipná historka z natáčení“. Když ještě fungovalo kino v mosteckém kulturáku, promítal tady jeden expert, který po čase čelil různým obviněním, že z filmů vystříhává lechtivé scény. Jasno bylo při oslavě MDŽ, když pan promítač všem zůčastněným pustil krátký film, složený výhradně z vystříhaných obnažených scén. Oni se různí chytráci najdou všude, konstatuje pan Bartoníček, ale většina kluků byli a jsou nadšenci, co to dělají z lásky k filmu. S filmovým fandovstvím samozřejmě souvisí i finanční odměna, která je spíš symbolická. Většina promítačů má tuhle práci jako přivýdělek ke svému zaměstnání nebo k důchodu.

Začátek představení se blíží, pan Bartoníček nejprve zapíná nouzové osvětlení v sále, poté zavádí filmové pásy do obou promítacích strojů MEOPTA 5XD, které bezchybně šlapou od roku 1986. Film má tedy na dvou velkých cívkách, na každé promítačce je jedna. V polovině snímku se díky speciální hliníkové folii, kterou promítač nalepil na filmový pás, obě cívky automaticky prolnou, diváci v sále nesmí nic poznat. Kdyby promítač film nelepil a chtěl promítat po jednotlivých dílech, tak by pak obě promítačky prolínal podle značek, které jsou na konci každého dílu. Zkuste někdy v kině vždy zhruba po dvaceti minutách pozorovat pravý horní roh plátna, určitě uvidíte dvě kostičky nebo kolečka, která se objeví těsně před koncem dílu.

close zoom_in Mimochodem, je práce promítače čistě mužská záležitost? V drtivé většině ano. I když se určité výjimky najdou, ale zřejmě málokterá žena by chtěla být dobrovolně každý večer zavřená v promítací kabině.

A teď už to jde v poměrně rychlém tempu: světla v sále se trochu ztlumí a šedesát let starý diaprojektor DRESDEN promítá na plátno Vítáme vás. Pak proběhnou další, většinou reklamní, diapozitivy, vypne se hudba v sále, zazní gong, musí se správně nastavit DOLBY zesilovač, upravit oponu na formát filmu, vypnout světla v sále a už se rozjíždí promítání. Ještě různé úpravy, je-li potřeba, např. srovnat obraz nebo doostřit a teď už si může promítač oddechnout. Film běží a stačí pouze kontrolovat mašiny a obraz v sále, aby bylo všechno, jak říká pan Bartoníček, v rychtyku.

A ještě nesmím zapomenout odpovědět na tradiční otázku: filmový týdeník se před filmem opravdu nepromítá, už nejméně dvacet let. Místo něj teď běží upoutávky na další filmy v programu kina.

Martin Knol