Na Úřadě práce (dále ÚP) jste zaměstnaná už přes deset let. Jaké to je, dostat se z referentky až na post nejvyšší?

"Je to příjemný pocit a pro mě zároveň i ocenění toho, co se snažím pro tento úřad dělat. Na rekvalifikacích jsem pracovala od roku 2001. Jsem workoholik v pravém slova smyslu, tahle práce mě skutečně velice baví a je pro mne na prvním místě. Jsem prostě úřednice se vším všudy." (usměje se)

Co na tohle pracovní nasazení říká váš partner?
"Nejsem vdaná, mám mladšího přítele, ale na děti se zatím necítím. Kdyby k tomu došlo, plánuji, že bych se stejně hodně rychle vrátila do práce. Přítel by si dítě přál a dokonce by s ním byl ochoten i zůstat doma na rodičovské dovolené, takže o téhle variantě by se pak dalo uvažovat. Je mi osmatřicet, ale biologické hodiny mi rozhodně netikají."

Některá povolání dnes už úplně zanikla a lidé, kteří se v nich vyučili, na tom jsou asi nejhůř. Nebo se alespoň hodně změnily podmínky pro jejich výkon.
"Je to tak. Když si vezmete třeba administrativní pracovníky. Dnes jsou na ně úplně jiné požadavky, než tomu bylo kdysi. Teď je to o cizím jazyku, perfektní znalosti práce s počítačem a hlavně o samostatnosti, v podstatě jde spíš o asistentskou práci se vším všudy. Dříve to u sekretářek bylo postavené úplně jinak. Šlo hlavně o vaření kávy, psaní dopisů na stroji, zvedání telefonů, v ruce notýsek s rozpisem schůzek."

Co si budeme povídat, zrovna v tomto povolání je to navíc také o mládí a vzhledu. Co se týká odbornosti, takové stenografování se dnes už asi příliš nenosí, když je po ruce diktafon, který mnohdy poznámky rovnou přepisuje a dovede je vzápětí odeslat emailem.
"Ano. Technika celkově pokročila a je zapotřebí s ní umět pracovat. Proto jsou takové požadavky kladeny i na uchazeče o tyto pozice."

Slyšela jsem, že si dnes lidé upravují životopisy - ovšem směrem dolů - podle toho, kde se ucházející o práci, neboť příliš vzdělání a praxe může být naopak i na škodu.
"Bohužel je to pravda. Měla jsem tu člověka, kterého znám hodně dlouho, ale on má velmi malé uplatnění na trhu práce, protože má pro zaměstnavatele příliš velkou kvalifikaci. Je zkrátka moc dobrý. Dostává se do fáze, kdy je překvalifikován a oni ho nedokážou zaplatit. I když jim říká, že nepotřebuje tolik peněz a vezme cokoli, oni mu tvrdí, že by jim bylo divné vzít takového odborníka na nižší pozici, ve firmě by to prý nedělalo dobrotu a kdesi cosi. Je hrozné, když někdo dlouho studuje, může být na sebe pyšný, vybudoval si nějakou pozici, má zkušenosti, praxi. Najednou se něco stane a takový člověk se nucen si vysokou školu "škrtnout" jen proto, aby na "stará kolena" dostal nějaké solidnější místo. To o sobě zapochybuje raz dva. Pak si vezměte druhou stranu. Absolventy. Ti mají naopak tak vysoké sebevědomí, že se to hned tak nevidí. Asi je to dnešní výchovou. Já byla zvyklá nejdřív něco předvést a dokázat a teprve pak jsem si začala věřit."

Hovoříte o mladých lidech. Jsou vůbec připraveni a ochotni pracovat, když kolem sebe vidí, že dnes jsou koláče i bez dřiny?
"Je to individuální. Mám tu praktikanty, kteří jsou šikovní, mají návyky z rodiny, ví o čem život je - ale nebudu tvrdit, že jich je většina. Pak jsou ti ostatní, kterým je to jedno a ti si zvykli na to, že nezaměstnanost vůbec není špatná věc. U lidí se základním vzděláním mě takový přístup víceméně nepřekvapuje, ale u středoškoláků mě to zaráží."

Vy jste měla o své budoucí profesi jasno odjakživa? Mám pocit, že rozhodovat se v tomto směru v patnácti letech je nemožné.
"Také si myslím, že to je brzy. Já byla vždycky jedničkářka, tak jsem skoro automaticky šla na gymnázium. Ale nemůžu říct, že když jsem maturovala, přesně bych věděla, co budu v životě dělat. Zkoušela jsem pedagogiku, ale nakonec jsem si v Chomutově udělala nástavbu na Vyšší odborné sociálně - právní škole. Sociální činnost mě nakonec vzala, věděla jsem, že tohle bude pro mě to pravé. Vzápětí jsem vystudovala tento obor na dvou vysokých školách - v Plzni a v Brně."

Co říkáte na dnešní, docela obvyklý model - děti, sociální dávky, Úřad práce - a tak dále…
"V tomhle regionu jsou zejména lidé se základním vzděláním, také je tu hodně etnických menšin. Ti všichni v tomto "modelu" jedou. Jenže se to - bohužel - už přenáší i do majoritní skupiny jako docela běžný návyk. Podle mě je to spíš zhoubné. Dnes tu máme skoro jedenáct tisíc nezaměstnaných - počítáno na Most i Litvínov dohromady. Když jsem na ÚP nastupovala, tak tu byli lidé, o nichž jsem rovnou věděla, že s nimi ani nemá cenu pracovat a snažit se jim pomoci, protože dělat prostě nechtějí. Situace se ale pomalu mění. Jsou tu i slušní lidé, kteří by pracovat chtěli, ale práce v tomhle regionu prostě není. A to mě hodně trápí, protože se dovedu vcítit do jejich složité životní situace."

Proč mají dnes firmy tak přemrštěné požádavky na zaměstnance? Když jsem si pro přehled prohlížela inzeráty, přijde mi, že na skladníka člověk už skutečně musí umět přečíst Vergilia v originále… (smích obě)

"Jsou nové technologie, nové výrobky. A lidé se stále v oboru mají co učit. Co se týká zvýšení odbornosti, dokážeme něco zvládnout rekvalifikacemi, ale velký problém je v tom, že firmy často vyžadují tříletou praxi v onom oboru. A to je právě hlavní problém u těch starších lidí, kteří potřebují okamžitě sehnat místo, které je právě volné. U mladých je to úplně bezpředmětné."

U rekvalifikací je asi těžké najít vhodné zaměření, kam toho člověka posunout. Hlavně, když je z úplně jiného oboru.
"Vezmu dva extrémy. Třeba povolání učitel je hraniční. U toho se nestává, že by přišel do evidence. Pokud má dobrou aprobaci a učil hodně let, tak práce se vždy najde. Ale vezměte si třeba horníky. Hromadné propouštění - a co pak s nimi? Většinou jsou to lidé se základním vzděláním, nemají žádnou kvalifikaci. Sice mají odpracováno třeba dvacet let na dolech, ale to už nikoho nezajímá. Proto musíme hledat jejich nové uplatnění na trhu práce. Tito lidé mají v podstatě dvě možnosti v rekvalifikaci - řidičáky, svářečáky. U řidičáku je to nutnost skupin C a E, profesní průkaz. U svářečů jsou to svářečské průkazy jakéhokoli typu. To je asi tak jediné, o co je v tomto regionu ještě zájem."

Zmínila jste se o dlouhodobě pracujících. Setkala jsem se i s názorem, že člověk, který byl desítky let věrný jednomu zaměstnavateli, má v tomto směru spíš handicap, protože se dnes jeví jako nesamostatný a málo dynamický…
"Bohužel, i tenhle názor tu je… Loajalita k zaměstnavateli se dnes necení ani v nejmenśím. To, že někdo pracoval na stejném místě i třicet let, najednou nic neznamená a mě osobně to hodně vadí. Tihle lidé sami za nic nemohli, neboť byli často hromadně propuštěni. Vesměs to byli dobří pracanti, bezproblémoví, slušní lidé. Já osobně bych po takových - jako zaměstnavatel - sáhla okamžitě. Jsou to ti, kteří mají pracovní návyky a budou loajální. Ústecký kraj má naštěstí stále hodně projektů, kdy se občas povede sehnat dotované místo i pro člověka nad padesát let."

Co říkáte na názvy některých profesí, které dnes potřebují překlad, aby člověk věděl, že se vlastně znamenají a co by měl dělat. Takový Business development manager (identifikuje a rozvíjí obchodní příležitosti společnosti). V podstatě jde o plánovače. Tahle současná česká světovost je docela k smíchu. Navíc, když podobný inzerát zadá firma Standa Rákos - vývoz septiku. (smích obě)

"To my neovlivníme. Jak si inzerát zadá zaměstnavatel, tak to je. Obvykle to ale bývají spíš zahraniční společnosti, kde jsou podobné pozice vedeny mezinárodně. Ale máte pravdu, že je to pro běžného člověka docela matoucí. Zejména, když jde o dělnické profese, v jejichž zahraničních názvoslovích se příliš neorientuje. A přitom je to stále uklízečka, skladník, prodavačka, zedník… Ale má to i druhou stránku. Představte si, že jsou i lidé, kteří najednou cítí, že s tím "vznešenějším" názvem dělají jakoby lepší práci." (úsměv)

Člověk, který přijde o práci, je obvykle psychicky na dně, je svým způsobem zdeptán, bere to jako svou životní prohru a rozhodně nemá sílu na to, aby dokázal na pohovorech a konkursech vystupovat sebevědomě jako ten, který je zaměstnán a jen "ze cviku" se poohlíží po něčem lepším. Ten propuštěný nikdy nemůže podat dobrý výkon, zejména pokud se na něj začnou valit dluhy, potažmo exekuce. Jak pracujete s takovými lidmi?
"Je to složité. Naším úkolem je udržet je za každou cenu aktivní. Proto pořádáme job kluby, info schůzky, kdy s nimi pracujeme skupinově. Neustále je udržujeme v aktivitě a motivujeme k tomu, že si mají věřit. Jsem ráda, že se to v dobrém vrací. To poradenství skutečně funguje a je znát, že lidem pomáhá. Skupinové aktivity jsou oblíbené. V kroužku si předají své zkušenosti, vzájemně se více otevřou. Je to pro ně rozhodně lepší, než když individuálně přijdou k úředníkovi, který má na ně vymezených patnáct minut."

Je to svým způsobem i taková terapie. Jak dlouho ta "sezení" trvají?
"Vlastně ano. Máme na ně ale tři až pět hodin. Udržujeme optimismus, aby lidé psychicky nespadli úplně na dno. Chápu ty pocity. Čím déle nezaměstnanost trvá, tím je hůř. Hlavně starší lidé to špatně nesou. Nejhorší je, když vidíte, jak si najednou přestávají věřit a sklouzávají k agresivitě. Vylévají si vztek na nás. Na státních úřednících, které si platí a oni jim nedokážou pomoci."

A ještě ke všemu sami máte práci…
"Ano. Doby, kdy jsme dokázali rychle a perfektně lidem zprostředkovat odpovídající práci jsou pryč. Ta nabídka dnes už není. Proto směřujeme hlavně k poradenství, aby lidé nestrádali i psychicky a nebyli úplně vyhořelí, aby poznali, že nejsme jenom byrokrati, ale že se jim snažíme pomoci. Vozíme je také na několikadenní relaxační pobyty, například do Pardubic. Je to o opatrném, individuálním přístupu ke každému člověku. Musíte mu podrobně vysvětlit situaci v našem regionu, přesvědčit ho, že musí spolupracovat. Také mu řekneme, že se buď musí smířit s tím, že pokud chce zůstat tady, nedá se nic dělat a bude muset jít třeba o jednu kvalifikaci níž nebo má druhou možnost - odejít z tohoto regionu za svou profesí někam jinam."

Nastala doba, kdy se za prací cestuje a na to lidé nebyli zvyklí. Hlavně, když je tu někdo celý život doma.
"Tohle kdysi býval vyhlášený průmyslový region, kam se za prací naopak sestěhovávali lidé z celé republiky. Měli jsme tu hodně dolů, chemický průmysl, stavělo se. Teď ovšem nastává chvíle, kdy je zapotřebí vydat se odtud za prací jinam. K tomu, proč neodjet, dost nahrává levné bydlení, sociální politika a podobně. Lidé tu tedy zůstavají, i když ví, že budou nezaměstnaní. Přitom tohle je region, odkud se za prací bez problémů dojíždět dá, aniž by se člověk musel stěhovat."

Máte pravdu, i do Prahy se odsud dá s klidem dojíždět. Znám hodně lidí, kteří to takto praktikují a jsou spokojení.
"Most je krásné město. O to smutnější je, že se v něm těžko hledá uplatnění pro to, aby člověk uspěl. Ovšem - je tu nádherná příroda, Rekultivace a Technické služby zde pracují dokonale. Musím říct, že je s nimi i výborná spolupráce. Mají od nás dost dobrých lidí, které si vzali na dohodu o provedení prace a na městě je to znát. Dříve tu bylo pěkné a udržované jenom centrum, teď už se zeleň dostala i do krajů města. Byla jsem se podívat v Litvínově a tam je ten rozdíl více než patrný. Mají to postavené na veřejné službě a bylo vidět, že jakmile v zimě skončili, nastaly problémy.
Já jsem studovala na různých místech v naší zemi, ale jsem mostecký patriot. Přiznám se, že z Brna bylo pro mě v jednu chvíli trochu těžší se vrátit zpět do Mostu - přece jen, velkoměsto. Ale teď už si nedokážu představit, že bych trvale žila jinde, než tady. Mám tu rodinu, kořeny, cítím se tu dobře."

Jaký je podle vás nejideálnější způsob jak najít práci? A ještě k tomu dobrou?
"Pokud člověk něco umí, měl by se spoléhat sám na sebe a měl by se umět prodat. Nejlepší je tedy varianta, kdy si človék něco najde sám. Snažíme se to naše klienty učit. Aby byli sami aktivní a ne, aby spoléhali jen na nás. Dnes není povinností hlásit volná pracovní místa - jak tomu bylo dřív. K nám se stejně dostanou už jen ta, která nelze "normálně" obsadit. Takže se nedá počítat s něčím skutečně lukrativním. Máme na starost samozřejmě i veřejně prospěšné práce a společensky účelná pracovní místa, která obsazujme, ale je to na hlavně na vlastní aktivitě a iniciativě zájemců. Musí se sami naučit účelně hledat. V lidech bohužel stále přežívá to, že ÚP je tu od toho, aby jim tu práci našel. Spoléhají na stát úplně ve všem a sami nevyvíjejí žádnou aktivitu.
Celková nálada národa je dnes hodně špatná. Lidé jsou podráždění, zlí. Vzájemně se udávají, pomlouvají a závidí si. Když se někoho zeptáte jak se má, spíš na vás hned dotčeně vyjede proč se ho ptáte, když musíte vidět, že je to všechno hrozné. Ten pesimismus mi dost vadí, protože nepřináší nic dobrého."

A jak se máte vy? Mě se to nemusíte bát říct, já jsem z těch přejících. Hrstka nás ještě zbyla.
"Já se mám střídavě. Teď zrovna dobře. Nejsem zvyklá si stěžovat, pesimistka nejsem."

Proč děláte zrovna tuhle práci?
"Pořád mě to baví. Nedovedu si představit, že bych dělala něco jiného. Sice to bude znít otřepaně, ale já tou úředničinou skutečně žiju už od mého nástupu sem. Pro mě je to srdeční záležitost, ať tu byly jakékoli změny - třeba celé organizační struktury."

Na dnešní dobu je to velký dar, když můžete dělat nejen to, co jste vystudovala a co umíte, ale i to, co vás baví. Zejména, když kolem sebe denně vidíte, jak je to pro druhé lidi složité.
"Proto si toho také tolik cením."

Autor: Renáta Mužíková