V Kopistech prožila válku a mládí. V Mostě pak Libuše Šišková založila rodinu

Válku a mládí prožila v Kopistech, když začaly ustupovat těžbě uhlí, zamířila do nedalekého Mostu. „Na obou místech, kde jsem žila, bylo hezky,“ vzpomíná Libuše Šišková. Celý její pracovní život je spjat se „šachtou“, i když přímo s uhlím nikdy nepracovala. Desítky let prožila ve výpočtovém oddělení. S manželem vychovala dvě dcery, nyní už se v Domově sociálních služeb v Meziboří, kde tráví podzim života, těší ze čtyř vnoučat a jednoho pravnoučete.

„Narodila jsem se v Kopistech. Byly jsme dvojčata. Já jsem vážila 1,8 kilogramu, sestra 2,1 kilogramu,“ odstartuje vyprávění o svém životě Libuše Šišková.

Kulisy jejího startu do života nebyly veselé. Psal se rok 1938 a začala válka. „Pamatuji na válku. Babička s maminkou s námi utíkaly do takového bunkru vždycky, když byly nálety nebo když se něco dělo. A když se to nestačilo, tak na zahrádku, měli jsme tam sklep,“ vzpomíná dnes 84letá seniorka.

Práce v zemědělství mě bavila, vzpomíná Josef Novotný. V Řehlovicích žil 49 let

Mostecko

„Maminka dávala často do oken deky místo závěsů, aby bylo zatemnění. A pamatuji, jak tatínek poslouchal rádio, aby měl přehled,“ pokračuje. „Bylo to za války hodně ošklivé,“ dodává a vzpomíná, jak viděla, když šli zajatci pěšky z Mostu, přes Kopisty do Litvínova, nebo když viděla ženy po návratu z koncentračního tábora.

Její tatínek pracoval jako horník, maminka po mateřské chodila uklízet. „Oba rodiče jsem měla moc hodné. Měla jsem je moc ráda,“ chválí Libuše Šišková.

V Kopistech bydleli v takzvaných koloniích, později se s rodiči přestěhovali do domku. Nyní už místa, kde vyrůstala, navštívit nemůže, celá obec později ustoupila těžbě uhlí. „V Kopistech to bylo moc pěkné. Po válce už bylo veseleji. Kino tam bylo, hezké koupaliště, pamatuji také na kostel. Sestřenice se tam vdávala, pamatuji na takového starého pana faráře,“ přidává detaily seniorka.

„Také jsme jako mladé holky chodily cvičit do sokolovny. Byla jsem i na sokolském sletu,“ pokračuje.

Z litvínovské chemičky jezdily vlaky do celé Evropy, vzpomíná Milena Martínková

Mostecko

V 18 letech se přestěhovala do Mostu. V Kopistech ale ještě potkala svého budoucího manžela. „Na sále byl rybářský ples. A chlapi tam pozvali mého později muže. Tam jsem ho poznala, seznámili jsme se,“ usmívá se.

Manžel pracoval na šachtě jako vedoucí směny. Také její pracovní život byl spjat s uhlím, ale nepřímo. „Pracovala jsem ve výpočtovém oddělení u dolů. Zpracovávali jsme papíry, podklady pro další práci. Podklady pro platy horníků, výdej a příjem materiálu, dodací listy, faktury,“ vypráví.

Pracovala například s děrnými štítky, což bylo médium, kam se pomocí dírek na určité pozici zaznamenávala data pro další zpracování automaty nebo počítači. Ve výpočtovém oddělení dělala celý svůj pracovní život. „Líbilo se mi tam, nebyla to špatná práce,“ říká.

V Kopistech bylo moc dobře, vzpomíná na zbouranou obec Libuše Zvěřinová

Mostecko

V Mostě bydlela s manželem ve Vrchlického ulici v bytě 2+1. Vychovali tam dvě dcery. Nyní už se raduje také ze čtyř vnoučat a jednoho pravnoučete. A jaké byly její největší koníčky, když měla čas? „Chodila jsem ráda do divadla, tancovat, pěšky na procházky, hodně jsme také jezdili na výlety,“ vypráví. „Moc ráda vzpomínám na divadlo. Nejdříve jsme chodili do starého Mostu, pak postavili krásné nové divadlo,“ dodává Libuše Šišková.