Logo Ústeckého kraje.Zdroj: Ústecký krajV seriálu Příběhy pamětníků z Ústeckého kraje přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete na webových stránkách vašeho Deníku. Projekt vznikl za podpory Ústeckého kraje.

V Domově sociálních služeb v Meziboří, kde teď Jolana Koubová spokojeně žije, se seniorka rozpovídala o svém bohatém životě. Promluvila o nesnadném dětství, bídě a hladu, ale i o budování rodiny, svých třech dětech a nejrůznějších zaměstnáních.

Jolana Koubová se narodila ve vesničce Vyšné Opatské tři kilometry od Košic. Maminka i tatínek pracovali u sedláků, peníze moc nedostávali, jen skromné odměny v naturáliích. „Nerada na to vzpomínám. Bylo to tam hodně těžké, nic jsme neměli. Byla hrozná bída, to si neumíte představit, opravdu velká. A hlad, neměli jsme co jíst,“ prozrazuje.

Anna Špringová se narodila ve Francii.
Chtěla jsem vidět kus světa, vypráví o své cestovatelské vášni Anna Špringová

Na Slovensku žila do svých 13 let. „Jednou týdně jsme měli polévku, občas bramborové placky. Byla opravdu strašná bída a pořád jsme měli hlad. Strašně jsme se vždycky těšili na Velikonoce, to maminka sehnala třeba vánočku nebo maso,“ vypráví. „Už v květnu jsme chodili bosí, boty se šetřily na zimu. Koupali jsme se jednou týdně, po sobě, voda tam také nebyla,“ pokračuje Jolana Koubová.

Na Slovensku prožila také válku. „Němci sebrali, co mohli, museli jsme se před nimi i schovávat,“ vypráví.

Když byl po válce „nábor“ do pohraničí, rodina neváhala a přestěhovala se do Děčína. Jolana Koubová tam šla do školy. „Když jsme se přistěhovaly, byly jsme jako děti vyjevené. Předtím jsme neměli vodu, koupelnu, nic. Užívali jsme si to,“ usmívá se. Tatínek snil o malém hospodářství, to rodina získala v Rychnově u Verneřic. „Tam jsme museli pomáhat, pracovat tam,“ vzpomíná dnes 90letá seniorka.

Životní vášní Jana Malého jsou lodě. Během svého života na nich působil jako plavčík, lodník, kormidelník, od 32 let pak jako kapitán.
Večery a rána na mlhavé řece, to je nádhera, vzpomíná na život na lodi Jan Malý

Když bylo Jolaně Koubové 15 let, odstěhovala se rodina zpět do Děčína, do Podmokel. Mladá dívka šla pracovat do továrny. Pak v necelých 18 letech otěhotněla, narodil se jí syn. „S přítelem ale byly problémy, nevydržela jsem s ním, a tak jsem se odstěhovala,“ vypráví. S dítětem byla sama, peněz zase bylo málo. „Odstěhovala jsem se na Maxičky, tam bylo rekreační zařízení. Nejdřív jsem tam dělala chvíli v lese, ale pak už v tom rekreačním zařízení. Nejdříve v kuchyni, potom servírku.“

Později ji cesty opět zavedly do Děčína, vdala se a s manželem vychovávala tři děti. Když byly děti ještě malé, přestěhovali se s manželem do Litvínova, tam ale měli malý byt s jednou místností, později proto zamířili do většího do Meziboří. Pracovala například v továrně na příze, nejraději ale vzpomíná na práci v jeslích a ve školce, kde byla vychovatelkou. „Ve školce se mi hrozně líbilo, moc ráda na to vzpomínám. Tam jsem pracovala moc ráda,“ usmívá se Jolana Koubová.

Ladislav Pravda hrával divadlo, ale také skákal na lyžích.
Skoky na lyžích a ochotnické divadlo. Dvě velké vášně Ladislava Pravdy

Ve svém pokoji v domově v Meziboří zavzpomínala také na čas strávený s rodinou. „Koníčky? Jaké jsem mohla se třemi dětmi mít? Vaření, pečení, praní. Ale nestěžuji si, rodina pro mě moc znamená, bylo to fajn. Hodně jsme třeba jezdili stanovat,“ zavzpomínala Jolana Koubová.

Domov sociálních služeb Meziboří
Domov se nachází v centru Meziboří, v klidové části obklopené zelení. Sídlí ve dvou budovách, a to v ulici Okružní čp. 104, kde je kapacita 77 lůžek a v nedaleké budově v ulici Javorová čp. 102. V této druhé budově je kapacita 45 lůžek. Pokoje jsou jedno a dvoulůžkové. Počátkem 90. let prošly obě budovy celkovou rekonstrukcí, jsou bezbariérové a mají tři nadzemní podlaží. Ke každé budově patří příjemná zahrada, která je osázená okrasnými keři, stromy a květinami, je v ní možné venkovní posezení a má vybavení pro odpočinek a venkovní aktivity. Domov má i lůžka pro osoby se sníženou soběstačností a pro lidi se zdravotním postižením.