Severočeské město Most bylo jedním z nejkrásnějších příkladů středověkého urbanismu u nás, jeho centrum s dvacítkou gotických domů je ale dnes možné obdivovat už jen z fotografií. Kvůli zásobám hnědého uhlí, které pod městem ležely, byl totiž Most v 60. letech určen k demolici. Z historických budov se zachoval jen kostel Nanebevzetí Panny Marie, musel se ale téměř o kilometr posunout. Náročný přesun začal před 40 lety, 30. září 1975.

Pozdně gotický chrám, vystavěný na začátku 16. století, se tak vyhnul osudu ostatních budov v Mostě, vyžadovalo to však nejen pečlivou přípravu a plánování, ale nakonec také mnoho peněz. Zpočátku se ovšem rozhodovalo o několika variantách záchrany kulturní památky, mluvilo se například o tom, že by důlní rypadla kostel jednoduše objela a ten by tak zůstal stát na uhelném pilíři uprostřed dolu. Nakonec ale na přelomu 60. a 70. let vyhrál přesun.

Kam s kolosem?

Složité rozhodování provázelo i to, kam vlastně mostecký kostel přestěhovat, a jakým způsobem. Nakonec vyhrála lokalita v těsném sousedství gotického kostela svatého Ducha a barokního špitálu, ačkoli jiná uvažovaná místa byly mnohem blíž původnímu místu v centru bouraného města. Jednodušší cesta nebyla zvolena ani v případě způsobu samotného přesunu. Namísto stěhování budovy po částech - což by ale výrazně snížilo historickou hodnotu chrámu - pak měl kostel "přejet" vcelku.

Realizací plánu, jehož náklady byly odhadnuty na 150 milionů tehdejších korun, byla pověřena organizace ministerstva kultury Transfera. Se stěhováním tak velké stavby však v Československu neměl nikdo zkušenosti, takže nalézt odpovídající technické řešení trvalo několik let. Obvyklý způsob přesunu staveb pomocí válečků pohybujících se po pevném podkladu byl zavržen ve prospěch metody, která využívala pružnou dráhu a vozíky schopné vyrovnávat nerovnosti terénu.

Řešení si technici nejprve ověřili na domku ve středočeském Klínci a na skladu chmele v Úštěku na Litoměřicku. Teprve poté přišel na řadu mostecký kostel. Po archeologickém průzkumu bylo z chrámu odstraněno vnitřní vybavení a pro jistotu snesena také kostelní věž. Aby se zdi při přesunu nerozvalily, byly zvenčí i zevnitř zpevněny ocelovou konstrukcí a betonovým prstencem. V polovině září 1975 pak byl kostel s podzemní kryptou oddělen od základů a naložen na 53 podvozků z plzeňské Škodovky.

27 dnů v pohybu

Speciálně vyrobené vozíky byly vybaveny počítačově řízeným hydraulickým mechanismem, který dokázal s milimetrovou přesností vyrovnávat nerovnosti dráhy. Do pohybu se kostel dal deset minut před polednem v poslední zářijový den roku 1975. Ačkoliv svatostánek urazil přes 841 metrů, půlkruhová kolejová dráha, po níž se pohyboval, měřila jen 160 metrů. Její jednotlivé díly proto museli dělníci za kostelem vždy rozebrat a před ním opětovně složit.

Na své současné místo v sousedství barokního špitálu kostel doputoval po 27 dnech. V pohybu byl přesně 500 hodin a jednu minutu čistého času. Dalších 13 let ale trvalo, než se byly hotové stabilizační a restaurátorské práce, po jejichž dokončení byl chrám zpřístupněn. V duchu normalizační doby se ovšem měl stát už jen výstavní či koncertní síní, na místo se kupříkladu nevrátil ani oltář. K původnímu účelu mohl chrám Nanebevzetí Panny Marie začít opět sloužit až po listopadu 1989.

Trochu netypicky orientovaný kostel - kvůli půlkruhovému tvaru dráhy rekordního přesunu dnes jeho oltářní strana směřuje namísto tradičního východu k jihu - byl znovu vysvěcen teprve v červnu 1993, na svém místě je od počátku 90. let i 17 metrů vysoký barokní oltář. V únoru 2010 byl kostel zařazen na seznam národních kulturních památek a krátce poté se do na svá místa vrátila také zrestaurovaná vitrážová okna, která byla během stěhování vyjmuta.
Pavel Lukáš rmi