Pamětníků na události druhé světové války pomalu ubývá a těch, kteří v ní působili aktivně, se zbraní v ruce, je již poskrovnu. Na jednoho z nich upozornil Přátele histroie Litvínovska místostarosta města Osek Jiří Hlinka.

Staršího pána litvínovští nadšenci pro historii navštívili, ochotně jim vyšel vstříc, zapátral ve své paměti a povyprávěl o době pro mnohé již dávno minulé.

Přestože na vizitce jeho dveří je jméno Antonín Novák, tedy typické české jméno, nenarodil se v Čechách, ale v předválečné Jugoslávii, v Srbsku. Průběh jeho dětských let se odvíjel velice dramaticky a o zvraty nebylo nouze, začněme ale od začátku.

Jeho otec František (nar. 1893) pocházel z Čech z obce Jeníkovice u Pardubic. Po vyučení měl pracovat na dráze, jenže po první světové válce bylo pracovních příležitostí málo a tak se rozhodl v roce 1921 odjet za prací do zahraničí, do Jugoslávie. Zde získal v Bělehradu místo na železnici jako strojvedoucí. Bydlel v nedaleké obci Pripanj. Po roce se oženil s Chorvatkou a měli postupně tři děti. Antonína, Josefa a Michala. Druhá světová válka však zasáhla jak do dění ve státě, tak i do života této rodiny.

Situace roku 1941 byla v Jugoslávii značně napjatá. Německé jednotky 6. dubna napadly zemi, a ta byla během 12 dnů poražena. Chorvatsko ovládla fašistická, separatistická organizace Ustaša, která spolupracovala s Němci a bojovala proti partyzánům, jenž tvořil silný komunistický odboj pod vedením J. B. Tita. V západním Srbsku se také začaly organizovat guerillové jednotky tzv. Četníci. Tyto dva odbojové proudy zpočátku spolupracovaly proti Němcům i chorvatským Ustašovcům ale byly mezi nimi propastné ideologické rozdíly, které nakonec vedly k vzájemnému nepřátelství. Situace v druhé půli války byla již taková, že se k partyzánům pod vedením Tita přidávalo stále více a více mladých lidí.

K partyzánskému oddílu

V tuto dramatickou dobu Antonín (nar. 3. 1. 1931) chodil do obecné, později reálné školy. Jeho starší bratr Josip (Josef) který pracoval jako řezník, byl bez udání důvodů zatčen a deportován do koncentračního tábora Mauthausen, kde 20. 2. 1944 zemřel. Antonín, kterému bylo v té době pouhých 14 let toužil bratra pomstít. Proto v září 1944 utekl z domova, aby vyhledal partyzánský oddíl a přidal se k němu. Po nějaké době jej opravdu našel.

Nastoupil ke třetí divizi (III. krajikoj brigáda) a k tzv. obranné četě, kde hned dostal opasek, pistoli a italskou, krátkou pušku se sklopným čtyřhranným bajonetem. Zjistil také, že mladých chlapců je zde povícero a není tedy žádnou výjimkou. Svůj věk, to že je mu 14 let, si ani neuvědomil a ostatní ho brali jako dospělého. Všichni nově příchozí dostali krátký výcvik v zacházení se zbraněmi. V četách bylo kolem třiceti bojovníků, kde nejzkušenější z nich dělali velitele. Určovali kam se půjde a jaká bude činnost. V oddílech byli Chorvati, Srbové, Makedonci, někdy i Bulhaři. Partyzáni spali běžně jen tak, pod širákem. V oddíle byly také dvě ženy. Obecně se v oddíle mezi muži a ženami nedělaly žádné rozdíly a i ženy byly velké bojovnice. Byly mezi nimi často ty, které přišly o člena rodiny nebo manžela a toužily po odplatě v boji proti nepřátelům. Němci měli před partyzány veliký respekt a báli se jich.

Partyzáni v lesích neustále měnili pozice, podle toho, kde se nacházeli Němci. Pohybovali se po území Srbska a Chorvatska. Špatná situace byla v hornaté oblasti Fruška Gora. Říká se, že kůň nikdy nešlápne na člověka, ale tam nemohli koně ani projít kvůli počtu mrtvých těl. Tak těžké boje zde probíhaly.

Pokud někdo z partyzánů zahynul v boji, byl pohřben přímo v lese.

Hrůzné okamžiky

„Jednou jsme byli schováni u hřbitovní zdi, kde jsme odpočívali. Okolo šla německá patrola. U jednoho pomníku postávala dívka a patrola se jí dotazovala, jestli neviděla nějaké ozbrojence. Dívka odpověděla, že viděla lidi s puškami. Nezbylo nic jiného, než hlídku prostě zlikvidovat," vyprávěl jednu z mnoha příhod Antonín. Ten udělal nejhorší zkušenost v Bělehradu, který byl značně poničen spojenci, při osvobozování města. „Němci město překotně opouštěli. Angličanům někdo nahlásil, že ve velkém objektu se schovávají němečtí ozbrojenci. Následovalo bombardování. V nemocnici v tu dobu bylo kolem 3 000 dětských pacientů. Když jsme pak přišli blíže, viděli jsme spoušť, která se nedá popsat. Bombardovaným objektem byla totiž velká, dětská nemocnice. Děti zde ležely mrtvé s utrhanými končetinami a roztrhanými těly," vzpomínal po sedmdesáti letech na hrůzný okamžik.

Antonínův otec se dozvěděl, kde se nacházela jednotka, když partyzáni pomáhali osvobozovat Bělehrad a vyhledal ho. Po radostném shledání se otec s obavou zeptal velitele, zda Tonda kouří. Antonínův velitel pronesl: „Když může bojovat, tak může kouřit". Otec mu doručil několik kartonů laciných cigaret. O jednu cigaretu se běžně dělili 3 lidé, každý jednou potáhl a poslal dál kolegovi. „Když někdo potáhl dvakrát, říkal si o facku od dalšího," připomenul nepsaný zákon Antonín. Jídlo podle něj bylo mizerné a většinou se jedl jen chleba. Při osvobozování obcí si brali proviant z obchůdků při cestě. Když byli v terénu, jídlo jim do lesů nosili vesničané, kteří při tom značně riskovali, protože za jakoukoliv pomoc partyzánům hrozil trest smrti.

Do vlasti svých rodičů

Konec války zažil v chorvatském Daruvaru. U partyzánů zůstal až do listopadu 1945. Po válce, mladým partyzánům, kterým ještě nebylo osmnáct let, nabídlo Československo možnost jet do Čech a zdarma se zde vyučit. Protože jejich oblečení bylo v zoufalém stavu, bylo nutné jim na cestu ušít nové uniformy. Antonín nabídky využil a odjel do Vlašimi vyučit se automechanikem. Zde se konverzací s vrstevníky, za pouhý rok naučil česky. Školu dokončil v Teplicích. Na podzim roku 1947 teprve přijeli Antonínovi rodiče do Čech, do Oseka v rámci dosídlení pohraničí. Dostali zde dům v Rooseveltově ulici.

Antonín se v roce 1952 oženil, měl syna a později tři vnuky. Pracoval v různých firmách jako automechanik a v roce 1990 odešel do důchodu. Od generála Ludvíka Svobody obdržel řád Rudé hvězdy, který mu byl udělen k 50. výročí republiky.

PAVEL AULICKÝ