Logo Ústeckého kraje.Zdroj: Ústecký krajV seriálu Příběhy pamětníků z Ústeckého kraje přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách vašeho Deníku. Projekt vznikl za podpory Ústeckého kraje.

„Když jsme se s Petrem Rychlým poprvé viděli, tak se mě před divadlem ptal: Vy jste nová herečka? A já mu říkám, že ne, že maluji. A on na to se zájmem: Vy jste malířka? To se přijdu podívat. Tak jsme se seznámili. A chodil se dívat,“ vzpomíná Popprová na léta strávená v mosteckém divadle. 

„Ale to už je dlouho. To byl ještě vlasatý kluk,“ směje se. „Vlasů už má teď méně, ale smysl pro humor mu zůstal. Je to fajn kluk,“ líčí žena, která má na svém kontě nespočet výtvarně zpracovaných inscenací. „Bylo jich strašně moc, vždyť jsem tam byla hodně dlouho, přes dvacet let,“ pokračuje. 

Jaroslava Popprová se narodila v mostecké části Souš. Už tehdy přičichla k divadlu, které bylo právě v Souši, hrála tam část její rodiny. „Teta, strejda, sestřenice. Tam se mi to zalíbilo, už odmala,“ tvrdí. 

Původně výuková videa přinesla mistrovi odborného výcviku Janu Málkovi z Velkého Března už přez 40 tisíc odběratelů.
Mistr řezník a uzenář Honza Málek z Ústecka zaujal až ve Spojených státech

Ale jak se vlastně dostala k umění? Odmalička ráda malovala, účastnila se soutěží, častokrát uspěla. „Učila jsem se ale přadlenou. Byl to jen rok učení a pak se hned mohlo jít pracovat. A peníze jsem potřebovala,“ vypráví a ukazuje přitom starožitný obraz nad svou postelí. Je vidět, že umění, architekturu a starožitnosti miluje, mluví o nich s nadšením. 

„Po vyučení jsem chvíli přadlenu dělala, ale chtěla jsem se posunout někam dál. Šla jsem proto v Mostě do Rigovky, to byla také textilka. Tam jsem dělala v laboratoři, začala jsem ale dělat i propagaci. Tu jsem pak dělala víc a víc,“ popisuje Popprová. 

A právě tehdy si ji vyhlédli výtvarníci z mosteckého divadla. „Malovala jsem do různých soutěží. A úspěšně. Také jsme dělali výlohy. Tenkrát jsem dělala výlohu optiky v Mostě a vyhrála jsem za to nějakou cenu. Krásná váza to byla. A potom si pro mě přišli,“ usmívá se. 

Na projektu Milady a jejího okolí dělají ve švédském ateliéru i Češi. K Miladě občas jezdí.
Švédi u proměny jezera Milada na Ústecku: Zbývá si v ní zaplavat

V divadle se jí dařilo, kolegové si její práci pochvalovali. Že byla úspěšná, dokládá i doba, jakou v divadle strávila. „Měla jsem po premiéře vždycky velkou radost, když se to povedlo. Měla jsem divadlo strašně ráda, moc mě to bavilo,“ zasní se. 

Ukazuje porcelánového anděla a květinu, kterou nedávno dostala od jednoho z kolegů výtvarníků, který stále v divadle působí. Taková setkání ji vždy ohromně povzbudí a potěší, když může být s divadlem a kolegy alespoň trochu stále v kontaktu. 

Nyní se už do divadla příliš často nedostane, hlavně kvůli svému zdravotnímu stavu. Na vozíku je to složitější, nechce prý také ostatní příliš zatěžovat. „Už si to tolik neužiji. Byla jsem tam asi dvakrát,“ vypráví. 

Zdevastovaná Solvayova vila. Pro porovnání, koláže ukazují stav v roce 2017 a dnes.
Skvost architektury zničili. Ústecká Solvayova vila má po letech nového majitele

Vůbec nejraději vzpomíná na to, jak tvořila kulisy pro představení Lucerna od Aloise Jiráska. „Dělali jsme tam nádhernou lípu. Truhláři udělali kmen, my jsme pak dělali lísteček po lístečku. Bylo to nádherné představení.“ 

Ráda dělala představení pro děti i dospělé. „Bylo mi to jedno. Byla to hodně různorodá práce, pokaždé jsme dělali něco jiného. Co bylo potřeba, co si výtvarník vymyslel,“ směje se. „Kulisy jsme malovali tak, že se to natlouklo na zem, plátno se napnulo a malovalo se podle návrhu výtvarníka. Jindy jsem třeba vyřezávala dvoumetrovou sochu Panny Marie z polystyrenu. Prostě co bylo potřeba,“ líčí. 

Vždycky ji moc potěšilo, když před představením přišel výtvarník a konzultoval s ní scénu. „Přišel výtvarník a říká: Jarko, koukněte se, jestli byste tam něco neupravila. Bavili jsme se, jestli něco schází, nebo něco přebývá, dodělávali jsme to. Bavilo mě to,“ uzavírá Jaroslava Popprová. 

Domov sociálních služeb Meziboří
Domov se nachází v centru Meziboří, v klidové části obklopené zelení. Sídlí ve dvou budovách, a to v ulici Okružní čp. 104, kde je kapacita 77 lůžek, a v nedaleké budově v ulici Javorová čp. 102. V této druhé budově je kapacita 45 lůžek. Pokoje jsou jedno a dvoulůžkové. Počátkem 90. let prošly obě budovy celkovou rekonstrukcí, jsou bezbariérové a mají tři nadzemní podlaží. Ke každé budově patří příjemná zahrada, která je osázená okrasnými keři, je v ní možné venkovní posezení, jsou v ní stromy a květiny a má vybavení pro odpočinek a venkovní aktivity. Domov má lůžka i pro osoby se sníženou soběstačností a lidi se zdravotním postižením.