Nádražní ulice v Obrnicích je pro trénink ideální. Leží stranou, provoz na silnici je zde minimální. A je tu více staveb, které ke skutečnému zřícení nemají moc daleko. V dešti tu už stojí pár místních policistů a lidé z vedení mosteckého hasičského profesionální­ho sboru.

Je mezi nima i ředitelka Eva Benáková. Zdejším záchranářům velí od ledna. Jde o prvního řídícího pracovníka v sukni v severních Čechách.

Uplynulo dalších šest sedm minut. Jako první přijíždějí obrničtí dobrovolníci. V závěsu za nimi jsou další auta z mostecké stanice.

Velitel zásahu Petr Pospěch dostává na místě informace od člověka, který událost hasičům oznámil. Potvrzuje mu, že uvnitř bude nejspíš zavalený jeden či dva lidé. Začíná akce ne zcela nepodobná zásahu hasičů v pražské Soukenické ulici, kde tři zřícená patra rekonstruovaného domu zasypala čtyři dělníky. Bylo to na den přesně před měsícem.

Deset hodin a dvacet minut. „Viděli jste už náš kontejner?“ ptá se ředitelka Benáková směrem ke mně a k fotografovi. Myslí tím špičkovou vyprošťovací techniku, kterou mají mostečtí profesionální hasiči k dispozici. Jde o speciální vyprošťovací kontejner, který ukrývá veškeré pomůcky a technické vybavení pro zásahy u dopravních nehod většího rozsahu, ať už na železnici či na silnici nebo u zřícených objektů. Podobné jsou v republice jen tři. V tuto chvíli z něho hasiči začínají vynášet kovové vzpěry, dřevěné hranoly, prostě vše, co jim může pomoci zabepečit dům, kam se chystají vkročit, proti dalšímu sesunutí.

Okolo objektu jsou rozmístěny hlídky, které mají za úkol pečlivě sledovat jeho stav, aby se pokud možno nikomu ze záchranářů nic nestalo. Je tu pořádný šrumec. Třicítka hasičů má přesně rozdělené úkoly. Kap, kap, déšť neustává. Vše vypadá jako skutečné.

Uvnitř domu bojuje skupina mužů se zabezpečením bočních stěn proti pádu. To, jak jsou popraskané a jak se jedna z nich nahýbá dovnitř chodby, není jen jako, a podporuje tak dojem reálného zásahu.

Deset čtyřicet osm. Mění se skupiny. Ta zevnitř namožená těžkou prací a vynášením trosek jde na chvíli ven si trochu oddechnout. Uplyne dalších deset minut než dojde k prvnímu hlasovému kontaktu se zraněným.

Ostrý hvizd píšťalky ale náhle všechny vyhání z prachem zaplněných místností ven. Velitel Miloš Pobočík se rozhodl nasimulovat situaci, kdy jsou hasiči při své práci v ohrožení. Do díla se mohou vrátit až za chvíli.

Za zvuku bouracího kladiva utíká osmdesátá minuta zásahu. Ve zdi oddělující „zraněného“ od hasičů už je díra. K muži se dostává první pomoc. Ještě chvíli potrvá, než ho na místě rychle ošetří, zafixují a vynesou ven.

Zbývá rychle fotka hasiče-figuranta uvázaného na nosítkách a položeného do deště od jeho zlomyslných kolegů, a je po akci. Devadesát dva minut. Teď už se všichni usmívají. Do této chvíle ale brali svou práci naprosto vážně. Nejspíš všichni doufají, že podobnou situaci nebudou muset prožívat naostro. Jako jejich pražští kolegové na začátku října, kterým zbyla už jen smutná povinnost ze zříceného domu vyprostit čtyři mrtvá těla.