Obklopen bujným plevelem rostoucím na městském pozemku si připadá jako izolovaný Robinson, na kterého se sekáči trávy vykašlali.
U otevřeného okna si začne oblékat umělou nohu. Ukáže mi, jak by vypadala krátká procházka s asistencí, na kterou nemá peníze. V sedě na vozíku si na pahýl nasadí návlek. Podávám mu protézu s připevněnou polobotkou.
„Těžká, co?“ směje se. Zasune pahýl a začne řemínkování postroje. Hotovo. Vezme berle a jede přes dva pokoje ke schodům. Na chodbě vstane, přidrží se zábradlí a toporně kráčí ke dveřím. Nesu za ním vozík. Na dvorku nasedne a couvá po betonové dlažbě do kopce k brance. Zahrádku pod okny má udržovanou: k přesunu po záhonech používá skateboard s přitlučeným prkýnkem na sezení.
Za plotem se boříme do travnaté cesty. Dlažba chybí. Naštěstí jeden pruh džungle pokosil soused. S vypětím všech sil se dostáváme na silnici. „Kéž bych měl elektrický vozík!“ zasní se Studnička.
Rodák z Libkovic s nikým nežije. Oběd mu vozí od pondělí do pátku sociální pracovnice. Právě přijela. Jde dolů s ešusy po úzké zkratce vyšlapané na zarostlém svahu. Stébla jí sahají až po břicho.
„Už jenom pro ten pocit, že nejsem zbytečný, bych uvítal, kdyby tu trávu technické služby posekaly. Dřív to dělaly dvakrát ročně,“ říká invalida. Uslyšíme řev sekaček.
Běžím do sousední ulice a ptám se sekáčů, zda upraví i pláň kolem domu invalidy.
„Jo. Víme o tom. Přijdeme tam, ale dnes ne,“ snaží se překřičet stroje dělník.
