Ničily ji vichřice, pak zánik spolků. Teď ves Patokryje kráčí po nové cestě

Zdroj: DeníkTen čas tak letí… Když Marcela hledí na Patokryje dětskýma očima, vidí jinou obec. Představí si chátrající kapli, které vichřice odnesla střechu a komunisté ji odmítli opravit. Cihly barokní památky dávno zmizely na stavbách domů. A i kdyby kaple stála, z pole by výhled na ni zakryly okály. „Je to velká změna. Přibylo tu hodně nových baráků,“ povzdechne si starousedlice a pod jejím nohama přestane křupat sníh. Stojí v mrazu pod nekonečnou modrou oblohou a s šálou přes tvář přemýšlí, co jí ve vsi chybí. „Na stará kolena bych řekla, že by tu byl dobrý doktor, protože musíme buď do Mostu nebo do Obrnic, kam to není moc daleko, ale už je to z ruky,“ svěří se a vyrazí do samoty.

Patokryje, které mají 461 obyvatel, jsou zvláštní zjevení. Představte si vesnici, kde není kostel, hřbitov, školka, škola, spolek, pošta, sbor dobrovolných hasičů ani fotbalový klub. Tahle víska pět kilometrů od Mostu není typickou ukázkou venkova, jak ho známe z pohádkových jižních Čech. Tady cítíte drsný sever Sudet a přerušenou tradici. Místo oltáře je na návsi velký dřevěný kříž a kolem něj loni postavená nízká zídka připomínající půdorys rozebrané kaple. Lidé naštěstí nezapomněli, chtějí někam patřit, k něčemu se hlásit. Málokterá obec má na svém webu tolik historických fotek jako Patokryje. Kolektivní paměť tu hlídají i dvě dominanty, které odolaly vichrům, armádám i změnám režimu - bývalá zemanská tvrz nad říčkou Srpina a hora Zlatník s národní přírodní rezervací. Na ně je lepší pohled než na dvě hlavní silnice a kontejnerové překladiště dělící Patokryje od západu, kde vládne městský ruch.

Mostecko má svou tvrz. Tyčí se nad řekou Srpina a znají ji hlavně místní

I lidé jako by tu byli vnitřně rozpolceni. Možná ale jen někteří. „Jak se mi tu líbí? Jak kdy. To víte, je tu hodně novejch lidí. Nechápou, že jsou na vesnici. Když máte slepice a zakokrhá kohout, tak nadávají,“ rozčiluje se muž, který uklízí chodník. Zapálí si cigaretu a dumá, zda v obci chce ještě něco nového. Nic ho nenapadá. Venkov sice hájí, ale rozšiřování kontejnerového překladiště, které před časem kritizovala obec i petice, by mu prý nevadilo. Expanzi manipulační plochy u obrnického nádraží za řekou krajský úřad loni v květnu podpořil, když rozhodl, že záměr nemá významný vliv na životní prostředí, není zdravotním rizikem a nebude posuzován podle ekologického zákona (EIA).

„Chápu, že tu plochu chtějí využít, ale problém je, že daně pak odcházejí do Prahy,“ říká patokryjský zemědělec v penzi Vladislav Cífka, když se u svého domu zamýšlí nad životem v obci. Hodnotí ho slovem „průměrný“ a zmiňuje lhostejnost mezi lidmi. „Obec funguje, ale není to jako kdysi, kdy lidi drželi při sobě. Není to tím koronavirem, bylo to i předtím. Místo toho, aby se lidi spojovali, tak se rozpojujou, a to se mi nelíbí. Vesnice má držet pohromadě,“ míní rodák ze zaniklé obce Sedlec. V paneláku se mu po vystěhování nelíbilo, a tak se na venkov po vzoru svých rodičů vrátil a usadil se v Patokryjích. Za největší zajímavost ve vsi považuje smírčí kříž v plotu u silnice a samozřejmě patokryjskou tvrz. „Tvrdí se, že v ní byl i Žižka. Je to hezká stavba a je u ní i stará a nová konírna,“ říká a ukazuje cestu k památce. Zmínka o ní mu zlepšila náladu. Očividně ožil.

V Havrani zabezpečují opuštěný národní výbor. Mohl by být opět úřední budovou

Také Marcela při venčení psa existenci tvrze připomněla. „Tvrz se hodně fotí. Když jsme byly ještě děti, říkala nám paní Krejcárková, že tady byl Žižka,“ vzpomněla si seniorka, která už v Patokryjích zakořenila a netáhne ji to jinam. Pochválila starostu za obnovu návsi, za pietní místo za kapličku. „Tady lidi prostě drží pospolu a je tu klid, ne jako ve městě, kde je hlava na hlavě,“ svěřuje se pod tvrzí mladá žena, která v obci žije deset let.

O patnáct let déle bydlí ve vsi Jiří Jícha, který prodává u silnice brambory za 9 a cibuli za 14 korun. Prý je nepěstuje, ale dováží. „Zájem je malý,“ přiznává, ale nevzdává se. Štěstí zkouší celou zimu. K obci nemá žádné výhrady. Je spokojen. Tohle zaznívá na venkově dost často, i když tam někdy život skřípe.

Starosta Karel Řehák, který obec vede od roku 2010, chce, aby se Patokryje se svým handicapem přerušených tradic krůček po krůčku vyrovnaly. Proto se obnovilo místo s kaplí, proto se začalo pořádat hodně společenských akcí, které ale naneštěstí loni zarazil koronavirus.

Víska Želenice chystá nové obecní byty. Chceme tu udržet mladé, říká starosta

Obec měla kdysi několik spolků, včetně úspěšného divadelního souboru Jirásek, ale nic z nich nezbylo, jen stopy v kronikách a bývalá hasičárna, za jejíž rekonstrukci Patokryje v roce 2015 obdržely v krajském kole soutěže Vesnice roku diplom (v proměněné hasičárně je komfortní technické zázemí pro zaměstnance obce).

Obec v minulosti doplatila na živelné pohromy, dějinné zvraty a na to, že původní populace se vytrácela a vesnice se doplňovala lidmi ze zbouraných obcí, kteří dojížděli za prací jinam. Společenský a kulturní život neměl kdo organizovat. „Všechno se tu tenkrát zrušilo. Teď veškeré akce dělá obec,“ říká starosta u zasedací stolu obecního úřadu. Na zdi tam kromě různých ocenění visí i nástěnný kalendář z fotek obecních akcí. I když je loni omezila epidemie, pár snímků se dalo dohromady – oslava MDŽ, Den dětí, první ročník folkového festivalu a fotbalový turnaj Poslední zápas Pepíka Ká.

Teď, kdy je na polích sníh a lidé jsou v práci nebo zalezlí doma, není na nostalgické vzpomínky čas. Na některých cestách je ledová krusta. Starosta nasedne do multikáry a vyjíždí sypat sůl. „Aspoň si na chvilku odpočinu od počítače,“ vysvětlí a odjíždí k návsi, kde místo kaple stojí kříž.