Za zříceninou kaple svatého Blažeje s pramenem, kde si kdysi poutníci léčili chladnou vodou oči, prosvítá mezi stromy silueta kostela svatého Augustina. Dvě děti přejdou potok tekoucí z přehrad nahoře v lesích a zamíří na louku pod věžičkou. Z kopce, kde začíná Chráněná krajinná oblast České středohoří, mají výhled na vesnici Lužice zalitou odpoledním sluncem. Kdyby vystoupaly ještě výš, na přírodní památku Lužické šipáky, kde rostou vzácné duby pýřité, viděly by i údolní rybníky a možná i krávy, které se pasou za novými rodinnými domy.

Deník na návštěvěZdroj: DeníkPo cestě vedle nich se vrací domů osmadvacetiletá Kamila. Ještě před pár lety žila v Mostě, pak ale s manželem začala hledat obec, kde by si postavili baráček. Zvolili Lužice, protože oba jsou turisté. Nový domov splňuje jejich podmínku, aby byl výchozím místem pro túry do přírody, hlavně do Českého středohoří. Objevili tu trasy přes přehrady dál na východ. „Jsou i další hezké obce, ale ty jsou vesměs mezi poli. Neříkám, že tam nejsou pěkné procházky, ale Lužice se svou přírodou a středohořím jsou nám bližší,“ vysvětluje Kamila.

Očekávání, že najdou místo pro spokojený život, se rodině se dvěma dětmi splnila. Mladá žena nepřestává sledovat dění ve vsi - ví o chystané obnově vodní soustavy i o schváleném rozšiřování ploch na hraní. Kamila oceňuje místní infrastrukturu. V obci je pošta, obchod i školka. „Je to takové bez problémů tady žít, kór v téhle době. Nemusíte nikam jezdit, máte všechno na jednom místě. Tady je to prostě taková pohoda,“ svěřuje se.

V čem spočívá kouzlo téhle vesnice? Podle místních Lužice těží hlavně z toho, že leží v přírodě, dál od průmyslu a hlučné dopravy, ale zároveň mají dobré spojení s okolím. V Mostě jste autem za deset minut. I proto v posledním desetiletí přibylo mezi zalesněnými kopci domů a obyvatel, jejichž počet se blíží k šesti stovkám.

„Lidé, kteří se k nám stěhují z Mostu i jiných měst, si přicházejí odpočinout. Jsou spokojeni, že je tu klid,“ říká ve své kanceláři starosta Jindřich John. Obecní úřad sídlí v bývalé opuštěné škole, jejíž nevyužitou budovu obec zrenovovala. V sále zastupitelstva jsou i dvě sochy a svícny z kostela, který se postupně opravuje a po otevření má oživit společenské dění už dlouho utlumené epidemií koronaviru.

Silná komunita

„Naše vesnice je podle mě dost komunitní,“ míní místostarostka Lucie Staňková. To si myslí i další ženy ze vsi. Připouštějí občasné neshody, ale ty jsou prý všude. Zásadní je pro ně to, že celek funguje dobře. „Jsme tu jedna velká rodina, žije tu průřez všech generací,“ tvrdí jedna z obyvatelek, která bydlí v obci odmalička stejně jako její babička.

Na Lužice, kam pravidelně zajíždí autobus z Mostu, nedají senioři dopustit. „Je to vesnička, kde jsem se narodil. Líbí se mi tu a nedovedu si představit, že bych bydlel někde jinde. Ani do města bych nešel, v žádném případě,“ ujišťuje během procházky u rybníku 70letý Josef. Stejně jako jeho vrstevníci v obci zakořenil. Nemusel se stěhovat kvůli těžbě uhlí nebo budování dopravních koridorů, jak to bylo zvykem v blízké Mostecké pánvi. „Tady je to zastrčené a je tu klid. Dřív byl ale větší, když obec byla menší,“ upozorní.

Růst má ale své meze. Připravovaný nový územní plán počítá s regulací výstavby. Dospělí chtějí, aby mladá generace jednou převzala vesnici, která si udržela svůj současný ráz. „Určitě je to tu lepší než ve městě, kde jsou samá auta,“ přemýšlí nahlas 13letá Sára. Dojíždění do školy jí nevadí. Za jedinou nevýhodu považuje fakt, že ve vsi není tolik obchodů jako ve městě. „Já bych asi neměnila, mně se tu líbí,“ namítá 15letá Hana. Nevidí důvod proč v obci nežít i ve stáří. „Bydlím tu od dvou let, takže jsem tu vlastně skoro celý život,“ dodává. Ani dlouhé období distanční výuky její názor na Lužice nezměnilo. Doma by se prý učila stále. Naznačuje, že když jste ve vesnici jako Lužice, krize vás nepoloží.