Jaké to je, zamířit na člověka, zasáhnout jej do hlavy a pak si ještě vzájemně potřást rukama? Jde tu o násilí či adrenalinovou zábavu? Mostecký deník se v neděli účastnil na odlehlém místě v Komořanech jedné takové hry.

V opuštěné dvoupatrové drážní budově mimo hlavní silnice přespávají bezdomovci. Přes den tu ale žádný není. Ani by to pro něj nebylo bezpečné. Mezi místnostmi s vymlácenými dveřmi a okny pobíhá desítka chlapů a jedna dívka v maskáčích a s přilbami jako ze speciálního policejního komanda. Vzduchem létají projektily. Naštěstí jen umělohmotné s barevnou náplní, která při zásahu obarví místo dopadu. A někdy i pěkně štípne.

Není se co divit, kulička vystřelená až třísetkilometrovou rychlostí dokáže na nechráněném místě udělat slušnou modřinu. A bez ochrany očí o ně také můžete přijít.

Proto každé hře předchází bezpečnostní instruktáž. „Maska se smí sundat až v bezpečné zóně, kde se již nestřílí," říká Michal Turynský, který adrenalinový sport provozuje už řadu let. S přítelkyní si založili firmu a pořádají podobné „bitvy" jako v neděli u Mostu. Zájemcům půjčí kompletní vybavení a dodají střelivo. Za pár hodin hraní zmizí náruživějšímu střelci klidně pět set kuliček.

Hraje se systémem a s taktikou podobnou počítačovým střílečkám. Dva týmy běží domem proti sobě a každý zasažený vypadává ze hry. Nebo se bojuje o vlajku umístěnou kdesi v ruině. „Nejvhodnější jsou větší objekty se dvěma vchody, pěkně členité," vysvětluje po jedné z her Barbora Lukešová, toho dne jediná hráčka. A nutno říci že patří mezi ty úspěšnější. I když i ona během soubojů nasbírá pár ran. Adrenalinoví nadšenci se shodují, že jejich verze je akčnější než sportovní podání hry, kdy se pořádají turnaje před diváky na tribunách na umělém hřišti. Ale stále jde téměř bezvýhradně o sport a zábavu, než o vybíjení agrese. Svědčí o tom férové jednání, kdy se hráči přiznávají i k zásahům, o kterých ví jen oni sami. A až zmizí poslední modřiny, je tu další víkend a další hra.