Sovětské jednotky se z Německa hrnuly do Československa ze všech směrů. Jeden proud se hnal přes Žitavu a Hrádek nad Nisou k Liberci. Další vjel na sever Čech v oblasti Rumburku, dále směřoval na Cvikov a hodinu po půlnoci už byly tanky v Jablonném v Podještědí.

Z Cínovce kolony směřovaly na Teplice a vlevo na Bílinu a Louny, kde se proud rozdělil a pokračoval na Žatec, Rakovník a Slaný. Jiné kolony mířily na Lovosice a Litoměřice. Další sovětští návštěvníci jeli z Hory Sv. Kateřiny na Most a z Vejprt na Klášterec nad Ohří.

Z Polska vstupovali okupanti na Liberecko přes Harrachov, polské jednotky jely přes Trutnov a Vrchlabí směrem na Jilemnici. Na druhou stranu směřovali Poláci na Dvůr Králové.

Situace na ostří nože

Další sovětští okupanti vjeli do oblasti Libereckého kraje přes Habartice a dál jeli na Frýdlant a Liberec. „V literatuře se objevují jenom hlavní přechody, kterými vstupovaly na sever Čech už nacistické jednotky na podzim 1938. Ale Sověti kromě běžných hraničních přechodů použili i neoficiální přechody či spíše průjezdy určené pro živelní pohromy. Celkem šlo o zhruba 30 míst po celé česko-německé hranici,“ uvedl politolog Zdeněk Zbořil.

Okupační jednotky přijížděly do Československa s tím, že zde probíhá kontrarevoluce. Vojáci mohli očekávat to nejhorší. Byli vystrašení. Prvosledové jednotky proto pospíchaly, než se „nepřítel“ vzchopí k odporu. Například sovětská 20. gardová armáda se hnala maximální rychlostí po hlavní trase přes Hřensko na Děčín a Ústí n. L., Litoměřice a Terezín a dále na Prahu. Už v 6.30 hodin vstoupily hlavní invazní jednotky do oblasti Prahy - Ruzyně.

Jednotky, které v 0.45 hodin projížděly Teplicemi, už v 1.30 zablokovaly československé tankisty v Žatci v jejich kasárnách. O dvě hodiny později dorazil sovětský tankový prapor také na žatecké letiště 11. stíhacího leteckého pluku. Dopoledne přistálo na letišti asi 12 sovětských stíhacích letounů MiG-21.

Sověti projevili také zájem o letiště u Mimoně. Okupační turisté ze sovětské armády se k němu vydali z oblasti Zhořelce. Z Rumburku jely tankové kolony na Českou Lípu a zčásti i na Mimoň a také na Liberec a Turnov.

Na letiště Hradčany dorazily asi ve 2.25 hodin (podle jiných zdrojů už v 1.00 až 1.30 hod.) a do 4.00 hodin na letišti přistály první dopravní letouny An-12 s výsadkem. Za nimi přistály stíhačky MiG-21 a také transportní vrtulníky Mi-6.

Blokády a výhrůžky

Chování okupačních jednotek mělo daleko k „bratrské pomoci spřátelených armád“. Například v Litoměřicích zablokovali Sověti zdejší posádku a v 6.55 hodin obklíčili velitelství 51. ženijní brigády. Jakýsi major Ušakov se prohlásil velitelem města. Do 9 hodin byla okupována tamní telefonní ústředna a ještě předtím muniční sklady. Sovětská jednotka pod pohrůžkou zbraní obsadila sklad munice v Nučničkách.

Právě na Litoměřicku však Sověti narazili také na odpor, když se pokusili odzbrojit řadu zdejších posádek. Velitel 51. ženijní brigády kvůli tomu zavolal nadřízeným a major Ušakov měl poté nepříjemný hovor s hlavním velitelem pozemních vojsk I. G. Pavlovským. Neslyšel asi nic hezkého, protože Sověti pak rychle stáhli své jednotky z města a dál přežívali za Litoměřicemi u Žalhostic.

První oběť okupace: na chvíli zastavil tankovou kolonu, pak zemřel

Brzy ráno 21. srpna se ozvaly výstřely z kulometů a v Liberci byly vážně zraněni a zastřeleni první lidé, první oběti okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Tou skutečně první obětí okupace se však podle bývalého ústeckého archiváře Vladimíra Kaisera stal 28letý Ústečan Petr Fridrich. Smrtelně zraněn byl už kolem půlnoci z 20. na 21. srpna.

Mladý muž onu osudnou noc opouštěl za doprovodu dívky ústeckou restauraci Budvarku. Šli na tramvaj. U stanice Pošta viděli projíždět ulicí tanky a nákladní auta. Nastoupili do tramvaje a jeli do Předlic, kde jim cestu na chvíli zatarasily další projíždějící tanky. Když dojeli na konečnou k vozovně, pokračovali dál pěšky silnicí směrem do Chabařovic.

U restaurace Lednice v Předlicích proti nim jely další tanky a auta. Fridrich poznal, že se jedná o Sovětskou armádu. Začal jim nadávat a mávat rukama. Vběhl do středu vozovky a snažil se rozjeté kolosy zastavit. „První tank skutečně zastavil. Potom šel Fridrich stranou na kraj vozovky,“ popisoval noční dění svědek, který vše pozoroval z okna svého předlického bytu.

Když Fridrich ustoupil z vozovky a tanky se daly opět do pohybu, na dlažbě se tankové pásy smekaly. Tanky jezdily ze strany na stranu. „Fridrich stál na kraji vozovky. Třetí tank dostal na dlažbě smyk a pás zachytil Fridricha. Vyhodil ho do výšky, muž pak dopadl mimo vozovku,“ vyprávěl svědek. Petr Fridrich následkům zranění podlehl.

Obvodní oddělení Veřejné bezpečnosti v Ústí nad Labem přijalo hlášení o zranění Petra Fridricha ve 3.40 hodin. Záznam o této události se dochoval v Národním archivu ve fondu generální prokuratury.

„V usnesení Veřejné bezpečnosti je uvedeno, že příčinou smrti Petra Fridricha bylo pohmoždění mozku, zlomenina klenby i spodiny lební. Byl převezen do nemocnice, kde na následky zranění zemřel,“ uvedl Vladimír Kaiser.

Fridrichova smrt byla nejen zbytečná, ale také nepotrestaná. V policejním usnesení z 11. září 1968 stojí, že vyšetřování možného ublížení na zdraví Petru Fridrichovi s následkem smrti policie odkládá, protože nejde o podezření z trestného činu. Veřejná bezpečnost z lékařských záznamů navíc zjistila, že Fridrich měl v krvi 1,74 promile alkoholu.

Pro Petrovy rodiče byl 21. srpen 1968 nejkrutějším dnem jejich života. Dnes i oni odpočívají na ústeckém hřbitově na Střekově v hrobě, kde jako první spočinula urna s popelem jejich syna.