V Mostě zakokrhají kohouti, zabečí ovce, vlaštovky vylétnou ze stodol a kombajn vyjede sklidit ječmen tam, kde ve 13. století rolníci žali obilí srpy. Ještě nedávno od chlévů pěly chovné křepelky, ale ty sežrala liška. To není vtip, ale realita.

Město Most není jen panelákové. Na jihovýchodním okraji je vsí, která připomíná jižní Čechy. Této ojedinělé místní části se říká Vtelno. Před čtyřiceti lety byla samostatnou obcí s vlastním národním výborem, ale rozpínavé nové město ji sluplo jako malinu. Nikdy však starobylou ves nepokořilo. Její jádro je kvůli cennému kostelu, barokní faře a selské architektuře v památkovém ochranném pásmu. Pro řadu Mostečanů, kteří v době smogů potřebovali alespoň na chvíli uniknout ze sevření uhelných šachet, zůstává Vtelno bránou do těžbou nedotčené volné krajiny českého Středohoří.

Když má 45letá Petra popsat na zahradě rodinného domu, proč žije zrovna ve Vtelně, místo slov rozpřáhne ruce k zeleným vrškům. „Heleďte!“ prohlásí a nechá vás kochat jako Rudolfa Hrušínského ve filmu Vesničko má, středisková. „Je tu nádherný výhled a neuvěřitelný klid. Přitom jsme kousek od Mostu. Já mám pocit, že tohle místo splňuje všechno, co člověk od domova očekává,“ dodá Petra u pole, kde už začaly žně. Chovatelka řady domácích zvířat, včetně indického běžce, v mostecké vesnici bydlí devět let. Předtím s rodinou dlouho hledala místo pro nový domov a dokonce měli koupený pozemek jinde. Ale pak objevili ten ve Vtelně a bylo rozhodnuto.

Vtelno, místní část Mostu, která si díky kostelu, faře a selským stavením z 18. a 19. století zatím zachovává svůj venkovský ráz navzdory masivní výstavbě nových rodinných domů.Zdroj: Deník/Martin Vokurka

„Chodíme sem rády a skoro každý den. Most je sice hezké město, ale kolem Vtelna je překrásná krajina,“ svěřuje se jedna ze dvou turistek z Mostu, které s trekovými holemi míří k říčce Srpina. „Chodíme do zašlých sadů a zahrad, kde roste ovoce, třeba rybíz, jablka a špendlíky, a tam se vždycky najíme,“ dodá druhá výletnice. To, že přibývá nových domů, ji trochu mrzí. Podle ní je jich až moc. „Všichni se schovávají za ploty a všechno je takové oddělené,“ dodá.

K utužování vztahů mezi novými obyvateli a starousedlíky slouží spolek Vtelno žije, který pořádá společenské akce, a restaurace na návsi, kde se místní scházejí. „Jsme taková malá česká hospůdka, s jednou kuchařkou a jednou servírkou, a fungujeme spíš jako rodina, a to platí i o našem vedení,“ říká kuchařka.

„Sousedská atmosféra tady funguje perfektně,“ potvrzuje 71letý Jaroslav Janoš. Bývalý zaměstnanec Státního statku Most a nákupčí mostecké nemocnice žije ve Vtelně od roku 1994 a je tu spokojen. Jako všichni lidé ze starého Mostu také on se musel stěhovat, než znovu zakořenil. Bydlel i u nového nádraží a v Čepirohách, ale teprve ve Vtelně je mu hej.

„Je tu klid, venkovské prostředí a lidé si toho váží,“ upozorňuje poslankyně a zastupitelka Hana Aulická Jírovcová, která bydlí ve Vtelně od roku 2011. Oceňuje, že starousedlíci a nově přistěhovalí se snaží najít společnou řeč a převládá tolerance. Problém vidí spíše v houstnoucí zástavbě na okraji Vtelna, v nárůstu dopravy a zanedbávání některých veřejných prostranství, hlavně parčíku u Špejcharu.

Město teď opravuje část ulice Mostecká, odkud se za silných dešťů valí voda do spodní ulice U Špejcharu a zaplavuje dvorky. U domku Gustava Vaníka vzniká odvodňovací žlab ústící do kanálu. Po mnoha letech záplav bude snad klid a pytle s pískem nebudou nutné. „Teď by to mělo být lepší,“ doufá starousedlík.

Vtelno

Vtelno bylo kdysi bohatou samostatnou obcí, která měla i školu a školku. Součástí katastru Mostu a jeho místní částí se stalo až v éře socialismu. Vtelno je zmíněno v listinách už v roce 1287. Podle historiků bylo významnou součástí hospodářského systému oseckého kláštera. Byla to typická zemědělská ves. Tento statut neztratila ani ve 20. století při kolektivizaci. Ve Vtelně bylo před sto lety sedm velkých hospodářství a klášterní velkostatek. Vesnický ráz si tato část města udržela dodnes navzdory výstavbě moderních vilek.

Ve vsi je řada kulturních památek. Dominantou je jednolodní kostel Povýšení sv. Kříže z roku 1738 od architekta Octavia Broggia. V roce 1997 vzniklo ochranné pásmo souboru památek okolo kostela a fary a kolem areálu barokního statku. Obě pásma zahrnují další historické soubory tradičních selských usedlostí a domkářských stavení. Stavební činnosti v ochranném pásmu podléhá regulaci.