Fond a spolek prosazují obnovení železničního koridoru na státní hranici mezi českou Moldavou a německým Holzhau, kde vlaky přestaly jezdit po druhé světové válce.

Jezdíte rád vlakem?
Jízdu vlakem mám rád, ale vychutnávám si ji spíše pouze příležitostně, svátečně.

Petr Fišer
Předseda Českojiřetínského spolku a předseda správní rady Nadačního fondu Moldavská dráha / Teplický Semmering. Je mu 45 let. Vystudoval podnikovou ekonomiku na Obchodní akademii v Teplicích a Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. V současnosti pracuje jako prokurista obchodní společnosti. K jeho koníčkům patří regionální vlastivěda. Žije v Litvínově.

Rekonstrukce vlakového nádraží Moldava u hranice s Německem byla zastavena. Co si o tom myslíte?
Do komunální politiky nechodí lidé pokaždé s odhodláním pracovat pro veřejný zájem. To se bohužel zcela otevřeně ukázalo na Moldavě. Nadační fond Moldavská dráha / Teplický Semmering pro obec Moldava zcela zdarma dva roky pracoval na zajištění padesáti milionů korun, tedy 95 procent nákladů na rekonstrukci památkově chráněného nádraží. Podmínky státu byly mimořádně výhodné. Stejného dotačního programu využila obec Hrobčice, která nyní úspěšně rekonstruuje mirošovický zámek. Na Moldavě však převážily osobní zájmy nad zájmy veřejnými. Těsná většina zastupitelů dotaci odmítla. Bereme to jako fakt. Tuto kapitolu jsme již zcela uzavřeli. Nemá cenu se tím dále zabývat.
 
Máte k tomu nádraží nějaký osobní vztah nebo vzpomínku z dětství?
Ještě jako malé dítě, když jsem úplně netušil, kde Moldava vlastně leží, jsem od svého dědy slýchával, že se podílel na stavbě lanovky pro dopravu materiálu na flájskou přehradu. To mě tehdy fascinovalo. Později jsem na Moldavu jezdíval z Litvínova vlakem, s běžkami nebo s kolem. Moldavské nádraží je velkorysá stavba, která je srovnatelná se zámkem.

Českojiřetínský spolek a Nadační fond Moldavská dráha / Teplický Semmering usilují o znovupropojení tratí Freiberg – Most/Teplice. Proč je důležité, aby přes tuto část hranice jezdily vlaky?
Znovupropojení je důležité pro obě strany – českou i saskou – pro zachování provozu na stávajících rozdělených tratích. Na obou stranách se totiž čas od času vynořují úvahy o zastavení provozu. Znovupropojená dráha má smysl pro cestovní ruch jako hospodářský faktor v regionu mezi Freibergem, Mostem a Teplicemi. V posledních letech se stala i prostředkem kulturní výměny napříč hranicí. 

Zdroj: DeníkJak se k této vizi staví česká a německá strana?
Německá strana velmi oceňuje aktivitu Správy železnic při postupné rekonstrukci traťového svršku na české straně. V rámci společenství dvaceti obcí v okolí Moldavské a Freiberské dráhy se nám podařilo přimět saské ministerstvo hospodářství, které je kompetentní pro dopravu, aby vypracovalo studii proveditelnosti dostavby osmikilometrového úseku, který chybí na německé straně. Studie by měla být dokončena ještě v tomto roce. Saský ministr hospodářství nám přislíbil její prezentaci při naší III. česko-saské konferenci, kterou plánujeme svolat na jaře 2022 do Teplic. 

Českojiřetínský spolek slaví letos deset let od založení. Kdybyste měl spolek charakterizovat dvěma třemi větami, jak by zněly?
Spolek dobrých lidí napříč generacemi, rozličných profesí, které spojuje vztah k jejich regionu – domovu – a kteří jsou ochotni pro něj něco nezištně udělat. Spolek, pro který je česko-německá vzájemnost samozřejmostí. Spolek navazující na tradiční spolkovou činnost v Krušnohoří, která se píše již od roku 1879.

Za spolkem je řada realizovaných projektů. Ze kterých jste měl největší radost?
Z každého našeho společného úspěchu mám radost. Od roku 2011 se nám podařila velká spousta věcí: ať už je to iniciace rekonstrukce Flájského kanálu, který je nejstarším plavebním kanálem v Čechách, ať jsou to naše dokumentární filmové projekty, propagace Krušnohoří už na pěti oficiálních poštovních známkách, obnovy drobných památek či obnova časopisu Krušnohorské noviny, který vznikl přes 141 lety. Každý z našich projektů je významný a nese vysokou úroveň kvality. Z toho mám radost především. 

Působíte v regionu, kterému se říká vykořeněný. Původní německé obyvatelstvo se muselo po válce vystěhovat, následovalo bourání starého Mostu a desítek vesnic kvůli uhlí. Co je třeba dělat, aby se tyto škody napravily?
Je třeba trpělivě pečovat o to, co po předchozích generacích zůstalo a dobré věci rozvíjet, přidávat jim hodnotu. A k tomu je potřeba získávat dobré a schopné lidi. O to se v rámci našich možnosti snažíme. 

Zaujalo mě, že se spolek podílí na přípravě filmového dokumentu o kořenech severočeského sklářství. Můžete ten projekt trochu přiblížit?
Projekt původně souvisel s širším konceptem podpory Moldavy, kde má krušnohorské sklářství své osm set let staré kořeny. Okolnosti nás ale donutily od spolupráce s Moldavou ustoupit, což projektu paradoxně velmi prospělo. Zabýváme se prezentací regionálního sklářství v širších souvislostech – od jeho středověkých kořenů, které v 70. a 80. létech minulého století odhaloval výzkumný tým archeologů pod vedením Evy Černé, až po současnost, která je dodnes zastoupena především výrobními závody na Teplicku.

Letos zásluhou spolku vyšla další poštovní známka s tématikou Krušných hor. Jak vás to napadlo, být aktivní i v oblasti filatelie?  
Filatelie mě oslovila už v šesti letech. V rámci spolku jsme v roce 2011 přemýšleli o publicitě pro Fláje. Možnost navrhnout téma na poštovní známku byla tehdy výsledkem diskuse s centrálou České pošty. V té době jsme už přemýšleli o poštovní známce jako o díle užitého umění, kterým lze propagovat dané téma v prestižní podobě doslova po celém světě. S Českou poštou jsme tehdy našli společnou řeč, díky tomu nezůstalo jen u této jedné emise. Na náš návrh tak vyšlo již pět poštovních známek. 

Vydáváte také Krušnohorské noviny/Erzgebirgs-Zeitung. Jaké je jejich poslání?
Krušnohorské noviny jsou tradice, která zavazuje. Jsou časopisem, který vznikl roku 1880 spolu se zahájením činnosti prvního krušnohorského spolku. Bylo to v Jirkově u Chomutova. Spolková činnost se pak přes Litvínov a Most rozšířila na celé Krušnohoří. Titul se stal vlastivědným periodikem všech těchto spolků, vycházel 64 let. My navazujeme na historickou redakci i díky naší redakční kolegyni Haně Truncové (97 let), která je studentkou posledního šéfa historické redakce Gustava Müllera, profesora Obchodní akademie v Teplicích. Hledáte-li nadčasové vlastivědné informace z Krušnohoří a Českého středohoří, najdete je garantovaně v historických vydáních časopisu mezi lety 1880 a 1943. I my se snažíme, aby obsah, který tvoříme dnes, byl nadčasový a ujišťoval čtenáře o výjimečnosti kraje, ve kterém žijeme. Má motivovat lidi, aby pro svůj domov udělali něco navíc. A to se často daří. 

V roce 2017 jste obdržel Cenu Euroregionu Erzgebirge/Krušnohoří za rozvíjení přeshraniční spolupráce. Je nějaká oblast, ve které spolupráce naopak ještě pokulhává? 
Pokulhává běžná komunikace. I kdybychom si přáli, aby hranice neexistovala, je to jazyk a mnohdy i styl přemýšlení, co lidi na obou stranách hranice stále rozděluje. Situaci na německé straně si nelze idealizovat. Ani situace u nás není černá nebo bílá. Ale faktem je, že například krok, ke kterému se rozhodla Moldava v případě nádraží, staví českou stranu v očích saských sousedů na politicko-kulturní úroveň Afriky. Že obě strany stále přemýšlejí jinak, je patrné pokaždé, když se člověk při překračování státní hranice porozhlédne kolem sebe.

Teď se začalo mluvit o možném vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Krušné hory. Jste pro, nebo proti?
Jsem určitě pro to, aby se z Krušných hor nadále nestával ani Disneyland, ani chatkový pionýrský tábor na plochách kšeftařů s pozemky. Velmi bych si přál, aby k tomu vyhlášení chráněné krajinné oblasti v Krušnohoří přispělo. Jen se obávám, aby CHKO nepřinesla jen formální ochranu, podobně bezzubou, jako je to dnes v Čechách často s ochranou památek – platí sice zákon, ale úřady stejně často bez zájmu přihlížejí zániku nebo dokonce cílené likvidaci kulturního dědictví. Začíná to a končí kulturou, dobrou vůlí a osobní zodpovědností každého jednotlivce. 

Jedna z horalek mi řekla, že je ráda, že většina Krušných hor ještě není objevena turisty. Že nechce rušno jako v Božím Daru. Jaká budoucnost podle vás čeká Krušnohoří?
Saští Němci žijí v Krušnohoří nepřetržitě a hledají přísun turistů pro své přirozeně vzniklé a zavedené obchody, pekárny, řeznictví, služby. Češi začali objevovat Krušné hory masivně v druhé polovině 20. století a přetvářejí je spíše na oblast k chataření, kde se na turisty pohlíží tak, že tam spíše obtěžují. Ale je to vždy o osobním nastavení. Klíny jsou třeba příkladem, kdy místní podnikatel, který má k místu skutečný vztah, vybudoval a stále rozvíjí krásný komplex, ve kterém nacházejí místní lidé práci a vykonávají ji evidentně rádi. Díky tomu jsou spokojeni místní i hosté, lidé se sem rádi vracejí. Krušné hory budou mít takovou budoucnost, o jakou se zaslouží lidé v daném místě. Právě třeba Klíny tak budou mít budoucnost zřejmě dobrou. Některé obce už třeba pár kilometrů od Klínů na tom mohou zas být zcela opačně. Vše je to o lidech.