Nedávno to byl rok. Už tak dlouho žije 35letá Eva v jednom z azylových domovů na Šluknovsku. Má svůj vlastní útulný pokoj s kuchyňkou, televizí a sociálním zařízením, kde nechybí ani dětská postel. Spolu s ženou, která trpí lehkou mentální retardací, tady totiž žije i její tříletý syn.

Jeho usměvavé tváře ale Eva dlouhou dobu pohladit nemohla. Od narození totiž vyrůstal u pěstounů. Až přes složitá soudní jednání a zásah ombudsmanky se blonďatý chlapec mohl k matce vrátit. „Chtěla bych chodit jednou do práce a malého dát do školky, aby nemusel být jenom tady, ale mezi dětmi,“ líčí v emotivním vyprávění Eva.

Podobných případů, jako je ten její, existují v Ústeckém kraji ročně sice jen jednotky, přesto jasně dokládají, jak je život mentálně postižených matek složitý.

Evin příběh sahá několik let zpátky, kdy ještě s přítelem bydlela na ubytovně. Porodila nedonošence a v té době, kdy neměla kam jít, svěřila syna do dočasné pěstounské péče.

Evě se při vzpomínkách na minulost zalévají oči slzami. Ví velmi dobře, že pochybila v jiném ohledu. „Jistou roli tam hrál i alkohol,“ přiznává Eva. Žila napůl bezdomoveckým životem, bez peněz a bez vidiny příznivější budoucnosti.

Soudy byly proti

Za pomoci sociálních pracovníků a doprovázejících organizací se ale z problémů dostala, přítele opustila a útočiště našla právě v azylovém zařízení. „Tady jsem zjistila, že už jsem schopna se o syna postarat, a tak jsem se rozhodla o něj bojovat,“ popisuje Eva.

Soudy jí ale nebyly nakloněné. Jak říká sociální pracovnice seznámená s jejím případem, soudy operovaly s tím, že je slabomyslná a neschopná vychovávat dítě. „V několika rozsudcích zaznělo, že tím, že dala syna k pěstounům, projevila přání se o něj nestarat,“ říká sociální pracovnice. Nakonec zasáhla ombudsmanka a Eva získala syna zpátky do své péče.

S podobnými případy se setkávají také v Domově sv. Máří Magdalény pro matky s dětmi v Jiřetíně pod Jedlovou. Ojedinělé zařízení v republice se zaměřuje na péči o mentálně handicapované matky s dětmi.

„Jednou jsme jako domov dávali návrh na předběžné opatření svěření dítěte do péče handicapované matky, druhý zpracovával odbor sociálně-právní ochrany dětí. Oba ale soud zamítl. Nakonec zabraly kroky ombudsmanky a matka své dítě dostala,“ vzpomíná na jeden z případů vedoucí domova Marcela Dvořáčková.

Záleží na handicapu

Soudce Okresního soudu v Ústí nad Labem Petr Kunc informuje, že matka nemůže o své dítě pečovat pouze v případě, že je zbavena svéprávnosti.

„Pokud není, rodičovská práva jí zůstávají a posuzuje se to jako každý jiný případ. Otázkou je, jak moc závažné její mentální postižení je a nakolik ji to omezuje v péči o dítě. Pokud tak nastanou nějaké pochybnosti, je vždy dobré stanovit znalce, který konkrétní případ zhodnotí,“ připomíná Kunc.

Pokud jde o lehké mentální postižení, nemělo by to ničemu bránit. Rodičovská péče má před tou náhradní vždy přednost. „Důležité je však zkoumat prostředí, ve kterém by dítě s matkou vyrůstalo. V potaz se bere rovněž dosavadní vývoj vztahů mezi rodičem a dítětem. Pokud je například dítě odrostlejší a nikdy se s matkou nevídalo, tak je problém předat ho ze dne na den do její péče,“ vysvětluje soudce.

Zákon pak bere v potaz též to, zda matka žila řádně v souvislosti se svou diagnózou a neměla nějaké jiné problémy. „Tyto všechny okolnosti se vezmou v úvahu, provede se dokazování, a pokud žije v azylovém domě, vyžádají se zprávy o jejím chování či zprávy od orgánu sociálně-právní ochrany dětí,“ vyjmenovává Kunc.

Případů je dle něj v kraji minimální počet. „Většinou se tato problematika příliš neobjevuje, jsou to jednotky ročně,“ dodává Kunc.

Ženy s mentálním postižením se podle Dvořáčkové stávají snadnou obětí okolí. „Mnohdy je využívá i vlastní rodina. Maminka uzavře půjčku na svoji osobu, protože není zbavena svéprávnosti, a rodina ji v tom nechá. Dostávají se do začarovaného kruhu, protože insolvenci vyhlásit nemohou. Nemají pak ani dostatečné prostředky, aby dluhy splatily,“ říká Dvořáčková s tím, že většinou do domova přichází jenom s dítětem na ruce.

„Úplně bez ničeho. Není výjimkou, že za nimi doputují i půlmilionové či milionové dluhy,“ dodává Dvořáčková. Domov sv. Máří Magdalény spadá pod Diecézní charitu Litoměřice. Podpory se dočkává od mnoha organizací, dobrovolníků i dárců. „Stále nám chybějí trvanlivé potraviny, mouka nebo cukr. Nedávno jsme dostali jablka, tak naše klientky upekly štrúdl. Jsme rádi za jakoukoli pomoc,“ říká vedoucí.

I Eva se nyní připravuje na Vánoce. „Časem bych si přála, abychom bydleli sami v normálním bytě. Třeba ve Varnsdorfu nebo v Děčíně,“ uzavírá Eva.