Na střepech zadržuji dech, abych se nepozvracel. Tuny odpadků. Lidské výkaly. Použité injekce. Ležící muž. Zfetovaný? Spí. Jak to dokáže, tady? Možná se mu zdá o sýrech. Před pár lety je tu vyráběly zaměstnané ženy. Úzkostlivou hygienu teď připomínají jen bílé dlaždičky. Špinavě bílé. „Toto je dům boží. Jen bůh může soudit,“ řve nápis na zdi. To druhé je pravda, to první jen zbožné přání.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                    

"Stál tam nahý a utíral si přirození… Ze školky je dovnitř vidět."  svědkyně popisuje, co viděla    v sousední barabizně, když šla po školkovém prostranství, kde si hrají děti

Začalo to emailem. Redakci ho poslala zoufalá žena, matka. Známe celé její jméno, setkali jsme se s ní, ale říkejme jí Linda. Bojí se. „Jak je možné, nechat vedle školky v ulici Antonína Dvořáka doupě pro narkomany??!!!!!,“ napsala i s těmi vykřičníky. „Denně se o dítě bojím a zdá se mi, že to, co se děje, není normální!!!!! Jsem absolutně znechucená. To je prostě úplná kuriozita,“ popsala situaci.
Představte si krásnou, udržovanou městskou školku a pár metrů od ní vyrabovanou budovu bez dveří a oken, kam by měl problém vstoupit i Ježíš, přestože ho narkomani, alespoň podle jejich nápisů na zdech, k sobě volají, aby je zachránil. Jenže to by nesměli  dělat barikády z odpadků.
Z pročůrané a pokálené budovy se line ke školce smrad. „Často tam leží narkomani.  Co když přeskočí chatrný plot a ocitnou se ve školce? A co jejich injekce a nemoci z té špíny? To už je na epidemii,“ říká  Linda před budovou. Skoro denně kolem ní vodí své dítě do školky. Upozorňuje, že tudy chodí i školáci z nedaleké 7. ZŠ.  „I já se bojím o dítě. To vám tu řeknou všechny matky,“ říká Monika, která u školky parkuje. Parkoviště je deset metrů do kritizované barabizny obklopené z větší části rekonstruovanými obytnými domy. Prostě lepší čtvrť s hnisavou ránou uprostřed. Úřady nic nezmohly. „Strážníci přijedou, je klid a pak to začíná znovu,“ shodují se kritici. Zaměstnanci  školky souhlasí. „Po ránu je to tu jako stezka odvahy. Je to šílené!“ svěřuje se kuchařka. Podle Lindy jsou na denním pořádku hádky mezi opilci a feťáky, kteří čekají na dávku a očumují okolí. „Je to velmi nebezpečné. Bojím se, zda není jen otázkou času, než k něčemu dojde, ale pak už bude pozdě,“ dodává. „Myslím, že je třeba o tom mluvit a na problém pořádně ukázat, protože sám nikdy nezmizí!“
A co matky navrhují?
„Nejlepší zbourat!“ míní Petra. „Co jiného?“ říká Hana. „Tohle není subjektivní pocit ztráty bezpečí,  to je oprávněný strach,“ tvrdí Linda.
„Ptám se: kdo něco takového mohl dopustit? Ale nikdo mi na to nedokázal odpovědět,“ vzdychá muž, který pomáhá ve školce sekat trávu. 

"Oni vidí k nám do kanceláří. Jeden z nich už u nás byl a chtěl peníze… Pokus o loupež? Ne, jen to zkoušel, ale bezpečně se tu necítíme," svěřuje se pracovnice jedné firmy, která sídlí v přízemí hezkého činžáku naproti doupěti.

Jeden muž spal v 1. patře zdevastovaných bývalých jeslí   v ulici Antonína Dvořáka v Mostě 28. května kolem 8. hodiny ráno. Redakce Mosteckého deníku nikoho jiného v objektu nenašla, ale nebyla všude, protože objekt je v rozkladu, je nebezpečný a na některých místech, včetně suterénu, temný a špatně přístupný. Budova, která sousedí s mateřskou školou, patří podle zápisu v katastru firmě Milk-Trade ze severní Moravy. V objektu měla výrobnu sýrů a dalších beskydských specialit. Společnost je od loňského července v úpadku a na budovu byl vydán exekuční příkaz k prodeji.