Večer. U řidiče nastupuje vrávorající muž. Je opilý. Na schodech nemůže zvednout nohu. Něco mumlá řidiči. Lidé vytahují krky, aby viděli. Muž to vzdává. Nohy ho neposlouchají. Usadí se na schodech. Na každé zastávce se zkusí ze schodů zvednout a postoupit dál, ale pokaždé se bezvládně svalí na zadek.
Až u Kahanu se mu podaří překonat schod. „Pane, spadl vám nákup,“ upozorní ho žena. Dva cestující mu pomáhají sbírat z podlahy zakutálené věci. Muž se usadí a spokojeně se usměje jako klaun.
Ráno. „Kelly má rád baculky a má beďary,“ napsal někdo na sklo zastávky na nádraží. „Zlaté tele ti srdce zavře,“ čtu vedle vzkaz od Andělů světla, údajných mimozemšťanů. Přijíždějící stará harmonika vesmírným korábem není. Za jízdy vrže a třese se jak osika. Dítěti v kočárku to nevadí. Za chvíli spí.
„Hlavně žádný blbosti!“ varuje učitelka nastupující školní výpravu. Důchodkyně diskutují o lékárnách.
A teď jedu dlouhým nízkopodlažním autobusem. Je narvaný. Hlavním cílem je nemocnice. „To snad není pravda,“ bručí student, když se dovnitř tlačí senioři.
Poledne. Autobus u nemocnice je poloprázdný. Ranní špička pominula. „Úplně zastínil divadlo,“ kritizuje teenager Central. Muži za mnou Central nevadí. Baští hranolky s kečupem.
A pak spatřím mladíka s cigárem za uchem, který v autobuse se mnou objížděl Most i ráno. Zdá se, že hledá teplo.