Domluvit si s Pavlem Francouzem rozhovor tentokrát nebylo vůbec jednoduché. Extraligový triumf mu do diáře přihodil celou řadu událostí. Nakonec to ale přeci jen klaplo. „Ty jo, dneska to bylo nějak obzvlášť náročné," řekl přesně v půl šesté jednoho červnového odpoledne, když se usadil v restauraci přímo na litvínovském zimním stadionu. Za sebou měl dvoufázový trénink se svými již bývalými spoluhráči. Objednal si ředěný multivitamin a začal vyprávět.

Kuba Petružálek na nějaké akci před pár dny řekl, že ještě pořád slaví. Co vy?
Pořád tu jsou jisté dozvuky. Třeba let balonem s Masarykovým pohárem při akci Kuby Soukupa (další gólman Vervy – pozn. autorky). Ale to už neberu jako oslavu titulu. Člověk z toho nemůže žít věčně, i když to bylo něco neuvěřitelného. Už je potřeba dívat se dopředu.

Po zisku titulu se na vás navalila doslova smršť různých akcí. To musí být poměrně náročné.
Je to náročné, ale i úžasné. Zrovna před pár dny jsem se bavil s kamarádem z Plzně a on mi trochu vyčetl, že si na něj ani neudělám čas. Ale já vlastně žádný nemám. Od toho posledního zápasu jsem v jednom kole. Někdy je to skutečně hodně náročné, ale je potřeba lidem vrátit jejich oddanost a podporu.

Když pomineme momenty na ledě těsně po vítězství v rozhodujícím zápase v Třinci, co bylo z oslav pro vás nejkrásnější?
Asi jízda Litvínovem a ten následný program na náměstí. To bylo něco neuvěřitelného. Takových lidí jsem v Litvínově ještě neviděl. Doslova jsme vytáhli lidi z baráků. Nepopsatelné.

A cesta domů z Třince?
Tu bych popsal jako pocit totální blaženosti. Jenom jsem tak seděl v autobuse, koukal kolem sebe. Byl jsem hodně vyčerpaný. Fyzicky i psychicky. Člověk si v play off odmítá připustit, že už toho má dost. Tohle na mě při cestě všechno dolehlo. Zároveň jsem si užíval tu radost kolem sebe.

Čekala jsem, že do města dorazí v sedm ráno parta totálně opilých sportovců. Ale řada z vás byla, řekněme, zcela při smyslech.
Měli jsme šampaňské v kabině, ale bylo neskutečně teplé a spíše na stříkání. Pak jsme na benzínce koupili nějaká piva. Pravda, někdo za to zatáhl, ale někteří se neopíjeli. Myslím, že v těchto momentech to ani není potřeba. Člověk je tak opojený tím pocitem štěstí, že si připadá, že je opilý, i když není.

Koho napadlo zastavit se na Václavském náměstí?
Nadhodil to Tráva (kapitán Michal Trávníček – pozn. autorky). Měli jsme hodně času, protože jsme ke stadionu měli dorazit až v sedm. Cizinci se tam s námi radovali, aniž by věděli, o co šlo.

A v Litvínově u stadionu přes tisíc lidí.
Měli jsme informace, že se u stadionu slaví. Někdo tam řádil od toho večerního zápasu nepřetržitě. Viděli jsme i nějaké fotky. Velkou euforii jsme pak cítili na cestě od Mostu. To už na nás všichni troubili a blikali. A tady nás čekala úplná paráda.

Kolik jste od posledního zápasu rozdal podpisů?
No, těch bylo opravdu hodně. Minulý týden jsem se dokonce podepisoval i v Chomutově na obědě v restauraci a pak ještě v bance. Takže je nerozdávám jenom v Litvínově.

K oslavám se váže jedna událost, která přes internet spojila půlku Litvínova. Když jste v sobotu z náměstí zamířili do rockového klubu, ztratil jste tam pilotní čepici a dal pak výzvu k jejímu hledání právě na internet. Kde se našla?
V klubu měli být jen rodinní příslušníci, ale nějak se všechno zvrtlo a byla tam ohromná spousta lidí. Můj kamarád, pilot, mi tam věnoval právě tuhle čepici. Měl jsem z ní velkou radost. Už jsem byl trochu v náladě, tak jsem si ji narazil na hlavu. Každý si ji chtěl vyzkoušet. Když jsem přišel domů, zjistil jsem, že mám na hlavě normální kšiltovku. Volal jsem klukovi, se kterým jsem si čepici vyměnil, jenže ten mi tvrdil, že mi ji vrátil. Tak jsem zkusil napsat na Twitter, že ji hledám. Nakonec se někdo ozval Jirkovi Gulovi a dostala se tedy zpět ke mně.

Když už jsme u Twitteru, nemůžu se nevrátit k vaší první cestě do Třince. Po příjezdu tam jste na sociální síť napsal: Vítej, Polsko! Okamžitě se strhla lavina, že tohle oslovení jste pořádně přehnal. Někdo vám dokonce vzkázal, že už si o vás nemyslí, že patříte do reprezentace.
Popravdě, ani jsem ty komentáře zpětně nečetl. Vůbec jsem nečekal, že to vyvolá takové emoce. Klukům, kteří jsou z Třince, mezi sebou občas řekneme Poláku. Rozhodně jsem to nebral jako nějaký národnostní rasismus. Spíš tak, že jsme jeli daleko, až skoro do Polska. Nevěděl jsem o té vlně nevole. Až další den na tréninku mi o tom řekl jeden spoluhráč. Tak jsem se radši omluvil.

Litvínov působil v uplynulé sezoně hodně spjatým dojmem. Napadlo vás někdy, že tahle parta je výjimečná tak, jak jste to za roky tady ještě nezažil?
Ne. Tady byla výjimečná parta v každé z těch tří sezon. Je to tu hlavně o partě. Jak říkal Kuba Petružálek, je tu banda nadšenců. V Litvínově to funguje tak, že v jiných klubech by asi ani nevěřili, že to takhle fungovat může. A teď to samozřejmě nemyslím nijak špatně. Zdejší klub je zvláštně specifický. A v tom je jeho kouzlo.

Několikrát jste zmínil, že celému mančaftu hodně pomohla přísnost trenérů. V čem se projevovala?
Nenechali nás polevit. V předchozích ročnících jsme nedokázali udělat sérii výher. Odehráli jsme třeba dva super zápasy a pak na nás dolehlo uspokojení. Výsledkem byl nášup od dalšího soupeře. Teď to bylo obráceně. Čím víc se dařilo, tím větší byly nároky trenérů. Když jsme začali být až příliš uvolnění, dali nám to hned znát. Důkazem byl i závěr základní části. Už jsme měli jasný postup do play off, a přesto jsme ještě několikrát zvítězili.

Kouč Miloslav Hořava se vůbec neúčastnil oslav. Mrzelo vás to?
Je každého věc, jak úspěch oslaví. On je svůj. Kouč, kterého jsme vždy maximálně respektovali. Má svůj vlastní náhled na život. Že se rozhodl nechat to nám a nebýt u toho, je čistě jeho osobní rozhodnutí. Myslím, že měl velkou radost, ale nedával ji zkrátka tak najevo.

V šestém zápase série s Třincem jste po druhé třetině po pěti inkasovaných gólech přepustil místo v brance Lukáši Horákovi. Co se vám honilo hlavou a kde jste strávil třetí třetinu? Je v takových momentech přípustné, abyste třeba odešel domů?
Domů jsem určitě nešel. Člověk musí zůstat připravený, kdyby se něco stalo. To byl zápas… to jsem zažil asi poprvé. Po něčem hrozně toužíte, máte v hlavě scénáře, jak to vyjde. Od rána jsem cítil, že tohle bude den D. Pak jsme přišli na led a zranili se dva důležití obránci. Já dostal ve 2. minutě gól. Najednou se všechno začalo bortit jako domeček z karet. Bylo to pořád horší a horší. Po druhé třetině jsme se na sebe se Zdeňkem Orctem (trenér brankářů – pozn. autorky) podívali a oba jsme věděli, že se bude rozhodovat až v sedmém zápase. Tak jsme si řekli, že končím a budu se pomaličku připravovat na utkání v Třinci. Nemělo smysl se v tom plácat. Sedl jsem si pak do kabiny a koukal na ten zápas v televizi.

Byl to nejhorší okamžik vyřazovacích bojů?
Jak se to vezme. Z pohledu na mé výkony asi ano, ale jinak si myslím, že nejhorším okamžikem byl ten sporný neuznaný gól předtím v Třinci. To byla obrovská křivda. Nikdo si nedokáže představit, co se ve vás odehrává, když jste tam už měli být s pohárem nad hlavou. Je hrozné, když se něco takového stane. Těžko říct, jestli to byl gól. Já viděl fotku, na které to vypadalo, že ano. Nejsmutnější ale je, že se vůbec může něco takového stát. Něco tak rozporuplného v tak důležitém okamžiku. Považuji to za obrovské selhání extraligy. Doufám, že už se něco takového nikdy nikomu nestane.

Kapitola Litvínov pro vás teď končí. Už jste hráčem Čeljabinsku. Jak probíhaly námluvy?
Začalo to v prvním kole play off. Končila KHL a začal se tam pohybovat trh s hráči. Mě osobně překvapilo, že mi agent začal tak brzy nadhazovat různé týmy a možnosti. Byl jsem zaskočený. Nejdříve jsem o tom nechtěl ani slyšet. Říkal jsem, že tady mám rozdělanou práci, ale člověk tu šanci nesmí promeškat, protože místa v týmech se rychle zaplní, takže jsme tyhle záležitosti řešili většinou po sériích.

Kolik bylo nápadníků a byl mezi nimi i nějaký tým z jiné země?
Celkem byly asi čtyři týmy. U Čeljabinsku byl vidět velký zájem. Dali mi smlouvu na tři roky, což je znamení toho, že mě chtějí na delší dobu. Všechno to byly mančafty z Ruska. Já měl v Litvínově platnou smlouvu ještě na rok, takže bylo potřeba mě vykoupit, což kluby z Evropy nedělají.

Robertové Kysela i Reichel několikrát řekli, že zcela určitě máte na NHL.
Byl bych šťastný, kdybych se tam někdy dostal. Splnil bych si tak dětský sen. Jednou mi Jarda Špaček (bývalý obránce, vítěz z Nagana – pozn. autorky) řekl, že není těžké ji hrát, ale dostat se tam. V současné době mi zrovna moc nenahrává, že nejsem příliš vzrostlý. Ale tohle všechno je ve hvězdách. Teď mě zajímá jenom KHL.

Už jste si zjišťoval něco o týmu, o spoluhráčích?
Ty ruské hráče člověk většinou moc nezná. Pro mě je super, že tam hraje Martin Růžička. Pomůže mi v začátcích.

Máte z něčeho obavy?
Jde o krok do neznáma. Nebudu říkat, že se toho nebojím, ale je to ten zdravý strach, takové napětí.

Ruštinu prý ovládáte docela obstojně.
Já jsem měl ruštinu na střední škole, maturoval jsem z ní. Základy tak mám. Sice jsem spoustu věcí zapomněl, ale věřím, že vše opráším a bude to dobré.

PAVEL FRANCOUZ
Narodil se 3. června 1990. S hokejem začínal v rodné Plzni. Do Litvínova přišel v roce 2012 po dvou sezonách v Ústí nad Labem. V letech 2013 a 2014 reprezentoval Českou republiku na mistrovství světa. Má přezdívku Francík. Miluje animovaný seriál Simpsonovi.

A co Čeljabinsk jako město? Také už jste ho na dálku nějak zkoumal?
Jedná se o průmyslové město, takže tam možná nebude úplně ideální ovzduší, ale já všude říkám, že mám z Litvínova dobrý základ. Litvínov byl dobrá příprava v mnoha ohledech. Říká se třeba, že v Rusku se nedá nic moc dělat. Já když jsem šel s Plzně do Ústí, říkal jsem si: No, tady to asi, co se týká volnočasových aktivit, nebude nic moc. Pak jsem šel sem a říkal si: Ty brďo, tady už není vůbec nic. Ale zvykl jsem si. Když jsem se teď vracel z dovolené, už jsem si připadal, že jedu domů. Bude těžké to tady opustit.

Takže dovolenou jste stihl?
Ano. Chtěli jsme s přítelkyní původně k moři, ale já nechtěl do žádné z arabských zemí a zároveň ani nikam daleko do nějaké exotiky. Nakonec jsme strávili pět dní v Lucembursku, kde má přítelkyně maminku, a pět v Paříži. Krásně jsem si odpočinul. Moře už letos nestihneme. V Rusku začíná nová sezoně dříve kvůli mistrovství světa i většímu počtu zápasů.

Kdy odlétáte do Ruska?
Na začátku července. Do konce června chci trénovat s Litvínovem. Pak, až mi přijde výstroj, bych se chtěl alespoň dvakrát podívat v Plzni na led.

Už víte, kde tam budete bydlet?
Jo. Bydlení už jsem si zařídil. Kluci i agent mi sice říkali, že se tam o mě v tomto ohledu postarají, ale já jsem takový, že chci mít dopředu jasno, takže jsem si byt už zajistil. Nachází se v centrální části, asi patnáct minut od stadionu. Konzultoval jsem vše i s Martinem Růžičkou.

Přítelkyně poletí s vámi?
Až se zabydlím, přijede za mnou. Jsem rád, že tam pak nebudu úplně sám.

Takže bude tou obětavou slečnou, co tu všechno opustí a vyrazí vám vytvářet potřebné zázemí?
Přesně tak. Musí tu se vším seknout. Moc si toho vážím, protože si dobře uvědomuji, že je to velká oběť. Ale není to navždy.

Ona je z Mostecka. Je tedy zárukou toho, že se budete i v dalších letech stále vracet do Litvínova?
Myslím, že když se vždycky vrátím, budu půlku volna v Plzni a půlku v Litvínově. Karolína má v Litvínově tatínka. Já sám si tu byt dál držet nebudu, když přijedeme, budeme u něj.

Jaké jsou ambice Čeljabinsku?
Podle mého je srovnatelný s Litvínovem. Jedná se o tým, který může překvapit a také nemusí.

Kdy naposledy jste si vůbec udělal čas na létání?
Není to tak dávno. Budu se snažit si na létání ještě nějaký ten čas urvat, ale už toho moc nebude. Ani nevím, jak to bude dál. Abych nepřišel o licenci, když v Rusku nebudu vlastně deset měsíců pilotovat.

Co se vám vybaví, až před vámi někdo v budoucnu vysloví Litvínov?
Vrchol kariéry. Zažil jsem tu tři úžasné sezony. Poznal jsem tu super lidi. Nemám odsud moc negativních zážitků. Litvínov budu mít navždy ve svém srdci.