Jan Rajter, proslulý svým bojem proti stavbě hliníkárny, čelil na havraňském zastupitelstvu drsné kritice. V zaplněném sále ho lidé hromadně obvinili, že chce proti jejich vůli ucpat bývalou pískovnu na okraji Havraně prašným odpadním teplárenským popílkem.

Rajter, symbol českého ekologického aktivismu, čelí nařčení, že zhorší životní prostředí na vsi. Sedlák považuje záměr za neškodný. Lidem se snažil vysvětlit, že tzv. aditivovaný granulát je schválený bezpečný stavební materiál vhodný i na rekultivaci obřích děr, ale neuspěl a došlo k neřízené hodinové hádce.

Po říjnové obecní stížnosti mosteckému magistrátu teď všichni čekají na výsledky odborných posudků, které musí Rajter dodat. Úřady požadují i hydrologický průzkum. Pokud projekt obstojí, Rajter pískovnu zasype.

„Nevím, proč se lidi bouří. Předložil jsem obci certifikát který potvrzuje nezávadnost materiálu. Posudky si ale nechám udělat, i když se vše prodraží," řekl Rajter Mosteckému deníku. Hájí se i tím, že pískovna mu patří, že za ni platí daně, ale není k užitku, jen tam lidé dělají černé skládky. Po sanaci rovinu přikryje ornicí.

„Nemůžeme bránit soukromému vlastníkovi, aby si svou pískovnu zavezl, když bude vše v pořádku," řekla starostka Zdeňka Smetanová.

Oponenti jsou na Rajtera naštvaní. Vadí jim, že po ústní dohodě se starostkou, ale bez oznámení veřejnosti a bez projednání v zastupitelstvu, nechal desítkami kamionů na zkoušku zasypat a zpevnit popílkem obecní cestu na kopci až po okraj jámy v pískovně. „Děláte si co chcete!" křičeli na něj na zastupitelstvu, kde se sešly tři desítky lidí. Následovala smršť kritiky.

„Ten materiál je mírně toxický. Víme, co všechno se dá certifikovat. Existují na to protichůdné studie."

„Proč tu teď není televize, která z vás udělala bojovníka za záchranu orné půdy? Teď ji chcete dát na odpad. U vás mě to udivuje."

„Zklamal jste plno lidí!"

„Schrábnul prachy, ale pro obec nic neudělal. A teď sem vozí odpad!"

„Očekával jsem to," svěřil se Rajter Mosteckému deníku. Lidé se nesmířili s tím, že dostal od státu 260 milionů za pole u hliníkárny, aby nebránil žalobami její výstavbě. Podle Rajtera to nebyl úplatek, ale náprava křivdy. Byl jediný, kdo vzdoroval poté, co instituce továrnu schválily.