Lékař v penzi pomáhá během hospici a k tomu řídí autobus

Kdy jste začal běhat?
Bylo to v 80. letech, za časů Ligy 100, kdy jsem se přidal k lidem, kteří běhali 100 km za měsíc. Předtím to byla pro mě ohromná vzdálenost. Proto jsem tehdy po uběhnutí 100 km to považoval za fantastický výkon. Pro srovnání: dnes, když mám intenzivní trénink, tak 80 až 90 km uběhnu za týden a přitom jsem o 35 let starší. Ve zpětném pohledu bylo 100 km měsíčně docela málo.

V dětství jste nesportoval?
Moc ne, byl jsem spíš nešikovný. Když se ve škole běhal kilometr, bylo to strašný. Píchalo mě v pravém boku, a když jsem doběhl v kyslíkovém dluhu, bylo mi na zvracení. Neměl jsem k běhu žádný pozitivní vztah, až pak v těch 80. letech, kdy jsem přestal kouřit a věnoval se turistice, při které mě jednou napadlo, že bych mohl místo chůze běhat. První moje meta byla 10 km, takže jsem začal běhat tradiční závod Praha-Běchovice, což je 10 km na silnici s tím pověstným hrdlořezským kopcem na 8. kilometru. Tento závod jsem absolvoval již více než dvacetkrát. Jiné závody, až do svého důchodu, jsem ale neběhal, ani mne to moc nebavilo.

Co se dělo, než jste začal běhat pro Hospic v Mostě?
Moje běžecká kariéra začala před pěti lety, kdy jsem nastoupil do důchodu, skončil v mostecké gynekologické ordinaci a začal jsem trénovat na maraton. Plán byl uběhnout celý maraton. A podařilo se, byť první dva maratony byly utrpením a čas byl mizerný, přes 5 hodin. Loni jsem na maratonu dosáhnul svého vrcholu, 3 hodiny a 46 minut, což je čas, kterým bych se mohl ve své věkové kategorii 65+ kvalifikovat na elitní Bostonský maraton. To není můj cíl, ale položil jsem si otázku: a co dál? Když jste na vrcholu v seniorském věku, máte dvě možnosti: buď se smíříte s tím, že výkonnost bude klesat, nebo si ji nezměrným úsilím udržíte, což ale není mým cílem.

Tam někde byl počátek vašeho rozhodnutí pomáhat během?
Napadlo mě to letos v únoru, krátce poté, co jsem začal pracovat na zkrácený úvazek v mosteckém hospici. Tam jsem zjistil, jak obtížné je shánět peníze na jeho provoz, přestože slouží i pro jiné okresy, kde takové zařízení není. Je smutnou vizitkou české politiky, že má priority nastavené na ekonomiku a zisk, ale pomoc těžce nemocným a umírajícím je podfinancovaná. Když jsem si to uvědomil, hlavou se mi začalo honit „Milane, běháš, musíš více trénovat, aby sis udržel výsledek z loňska, ale má to nějaký význam?“ a „Milane, hospic má nedostatek peněz“.

Zdroj: archiv M. K.

A tady se tedy zrodil ten nápad?
Při tréninku mě napadlo obě aktivity spojit. Motivací bylo, čím rychlejší na závodech budu, tím víc budu hospici platit. To není za trest, to je pocit štěstí, být v tomto věku schopen rychle běhat, být schopen pomoci hospici, aby lidé, kteří zde leží, dostali všechno, co na konci svého životního závodu potřebují. Takže vloni jsem předběhl v maratonu a třech půlmaratonech celkem 14 912 běžců, a dám za každého, který zůstal v závodech za mnou, 1 korunu. Hospic tak získal 14 912 korun.

Jaký jste měl z toho pocit?
Je to úžasné, když si uvědomíte, že můžete pomoci. Pacienti v hospici, a někteří jsou mladší než já, běhat nemůžou. Co by za to dali! Ale já jsem zdravý a můžu pro ně běhat a běhám i docela rychle. Moji kamarádi, které oslovila myšlenka pomáhat, zdarma vytvořili pro kampaň Běhám pro Hospic v Mostě internetovou prezentaci, pomohli s dresy a s natočením profesionálního propagačního videa.

Aktivisté chtějí zavřít Elektrárnu Počerady kvůli znečištění

Jaký to má ohlas?
Ohlas byl úžasný a pro hospic už běhají desítky lidí. Kolik předběhli běžců a kolik hospici věnují peněz, to nevíme. Každý si to za celý rok spočítá sám a pak bude záležet na čestnosti a dobré vůli dárce. Když dá 100 Kč nebo 1000 Kč, bude to jeho věc, kontrolovat ho nebudeme. Jsme rádi za pomoc a že se přihlásilo hodně lidí z Mostu. Je vidět, že tu nežijí jen samí Luďanové jako v seriálu Most!. To je pro mě příjemným překvapením.

Kolik chcete letos předběhnout lidí?
Můj plán byl stejný jako loni. Ale jelikož si mne vyhlídlo jedno klíště a dostal jsem boreliózu, tak jsem nemohl běžet květnový pražský maraton, což by dělalo tak 4 tisíce závodníků za sebou. Tak jsem si přidal dva půlmaratony v srpnu v Chomutově a v září v Ústí. Celkem mám již deset závodů, z toho pět půlmaratonů, a dělá to přes 10 tisíc.

Jak vypadá váš trénink na maraton?
Před čtyřmi lety se mi dostala do rukou kniha bratří Hansonů a podle této knihy trénink trvá 18 týdnů aneb naběhat 1 300 km. Běhám zhruba šestkrát týdně a minimální vzdálenost je 10 km denně. Pak se přidávají rychlostní, tempové a vytrvalostní tréninky. Tak se naučíte překonávat únavu a maraton absolvujete v běhu celý, bez přestávky, bez chůze v závěru, kdy předběhnete nejvíc závodníků.

Zdroj: Deník / Martin Vokurka

Co vás to napadlo dělat ještě řidiče autobusu?
Je to stejné jako s tím maratonem, když jsem si položil otázku, co budu dělat jako doktor v penzi. Zavrhl jsem koníčky typu zahrádka a sběratelství, kde mi chybí faktor prospěšnosti a pomoci, což vás posouvá dál. Paradoxně jsem si říkal, že o doktorech panuje většinou takové mínění, že neumějí dělat nic jiného. Může to být pravda, proto hodně lékařů pracuje v penzi a často ani nejsou schopni skončit. Já si řekl, že zkusím dělat úplně něco jiného. Chtěl jsem dělat řidiče nákladního vozu. Řada pacientek mi podsouvala, že to byl můj dětský sen. Ale nebyl. Shodou okolností poptávka po řidičích stoupla, a tak jsem si před odchodem do důchodu začal dělat řidičák C, E a D.

Měl jste s tím problémy?
Ne. Učitel autoškoly i komisař si možná mysleli asi své, že si pan doktor dělá legraci, ale všechny testy jsem měl bez chyby a zkoušky udělal napoprvé. Pak jsem začal obcházet firmy, měl jsem zájem o zkrácený úvazek kvůli ordinaci, ale místo jsem nesehnal. Jenže pak potřebovala brigádníky autobusová doprava. To klaplo. Teď jezdím pátý rok a bez nehody, kromě pár škrábanců. Letos jsem ale autobusy kvůli úvazku v hospici omezil. Jezdím méně, přibližně jen čtyři šichty za měsíc a stále mě to baví.

Co vás na autobusu baví?
Musíte se zcela soustředit na jízdu, na cestující a dostanete z hlavy starosti, které si přinášíte třeba z hospice, kde s lidmi prožíváte jejich poslední chvíle. Kombinace lékař, řidič autobusu, běžec a gynekolog je pro mě ideální.

Jako když vám zemře příbuzný, říká největší fanoušek Gotta z Mostecka

Jakto?
Jako lékař pracuji s lidmi, mám to rád, a přistupuji tak k tomu i v autobusu. Samozřejmě, někteří cestující se chovají někdy nemožně, ale neměl jsem ještě konflikt, kdy by mě někdo urážel nebo fyzicky ohrožoval. Snažím se lidi chápat a nevytahuju se, nemyslím si „já jsem doktor, vy jste blbí cestující“. Když jste lékař v ordinaci, jste v podstatě v kleci, mluvíte jen s kolegy, sestřičkami a pacienty. Jako řidič autobusu se ale dostanete do úplně jiné sféry. Také tam potkávám, k jejich překvapení, své pacientky, ale 99 procent jsou cizí lidi. Něco mi to přináší, nežiju v bublině, v uzavřené společnosti, kde řešíme pořád stejné problémy. V autobusu vidím, jak jsou na tom někteří špatně, jak jsou fyzicky i psychicky třeba sešlí. Uvědomuji si to štěstí, že jsem zdráv a schopen něco dělat.

Ordinace v Bečově a Chomutově, hospic, autobusy, běhání, rodina. Jak to dokážete skloubit?
Díky malým úvazkům. Mám to vše poskládané a dobře naplánované, abych vše zvládal. Základ je nepracovat celý den od 7 do 17, pak bych neměl sílu běhat. Řidič autobusu někdy vstává před 4. hodinou ráno, někdy končí až před půlnocí, vážím si toho, že to nemám každý den.

Léčebné konopí? Lidem na něj nově přispějí pojišťovny

Pocházíte z Prahy. Proč Most?
V roce 1975 vznikla nová nemocnice v Mostě a já zrovna v tom roce skončil svá lékařská studia a byl nábor i pro porodnici a novorozenecké oddělení, kde se zaváděla tehdy unikátní metoda rooming in, což bylo ošetřování maminek s miminky na pokoji. V té době bylo jinde zcela běžné, že miminka byla v novorozeneckých boxech oddělena od maminek, což byla v podstatě hrozná věc. V Mostě jsem začal svou kariéru na porodnici, když jsem pomáhal přivádět miminka na svět. V Mostě svou kariéru končím v hospici. Nemůže tam pracovat každý, u mladého lékaře je velké riziko vyhoření, ideální je starý lékař. O hospici se obecně těžko vypráví, hospic se musí prožívat a práci tam mít rád. A kolektiv pracovníků musí být dobře seřízený stroj, jsme si všichni rovni, jedná se o naše pacienty. Vidím v tom pro mě trochu i symboliku určité životní křivky – začátek a konec – a když jeden u toho může ještě běhat, to je štěstí.