U silnice dobrovolně pracuje i několik hodin denně, takže někteří řidiči ho už znají a občas mu pomáhají. „Já nezachraňuji žáby proto, že je miluju, ale proto, že mají problém,“ vysvětluje 38letý rodák z Oseku, profesí knihovník, který vede dětské oddělení v sousedním Litvínově, kde mimo jiné pořádá lekce proti kyberšikaně.

Vladimír Kraft žijící v městečku Osek na zalesněném úpatí Krušných hor má rád lidi i zvířata a nerad vidí, jak trpí. Když může, tak pomůže i ropuše nebo skokanovi. Záchraně těchto obojživelníků, kteří jsou velmi důležitou součástí ekosystému, se cíleně věnuje přes dvanáct let.

Jak to začalo? Jednou večer potkal v ulici Nelsonská ropuchu u silnice a uvědomil si, že obojživelníka přejede auto. A tak žábu odnesl k nedalekému Oseckému rybníku. Když se vrátil, seděla u vozovky další ropucha. I tu přemístil.

Vladimír Kraft, na snímku v Městské knihovně Litvínov ve výstroji pro záchranu žab. Zdroj: Vladimír KraftVladimír Kraft, na snímku v Městské knihovně Litvínov ve výstroji pro záchranu žab. Zdroj: Vladimír KraftZdroj: Deník/Martin Vokurka

Od té doby se na místo, kudy žáby na jaře a na podzim migrují, pravidelně vrací i on. Riskantní putování žab k vodě začíná obvykle v půlce března, když poleví mrazy, vrcholí v dubnu a v květnu polevuje. Na podzim se přeživší zvířata vracejí zpět do lesa. Dobrovolník za rok zachrání v průměru 1 200 žab.

Před dvaceti lety nebyla ulice tak frekventovaná. Pak ale aut přibývalo a začal se zvyšovat také počet přejetých žab. „Dřív se některým podařilo silnici přejít, ale teď ji prakticky nemají šanci překonat. Stává se, že když je v Litvínově hokej, tak tu jezdí jedno auto za druhým,“ říká Kraft.

Problém pozoruje hlavně u ropuch. Ty když něco vyděsí, tak se zastaví, jakoby zkamení a dělají, že tam nejsou. „Když tohle udělá ropucha na silnici, tak než se znovu rozhýbe, trvá to třeba půl hodiny. Před auty je tak bezbranná,“ líčí své zkušenosti dobrovolník. Skokan je sice rychlejší a dokáže silnici překonat na několik skoků, ale i ten často kolům neunikne.

Láska ke knihám

Bc. Vladimír Kraft, vedoucí dětského oddělení Městské knihovny Litvínov, kdysi neměl rád knihy, protože mu ve škole vyčítali, že je pomalý čtenář. Zlom nastal, když v kině viděl Pána prstenů a po velkém zážitku mu švagr doporučil knižní verzi, protože je skvělá. Od té doby začal číst knížky.

Vladimír Kraft z Oseku, na snímku v Městské knihovně Litvínov, kde vede dětské oddělení.Vladimír Kraft z Oseku, na snímku v Městské knihovně Litvínov, kde vede dětské oddělení.Zdroj: Deník/Martin Vokurka

Tuto zkušenost, kdy ho ke knihám nedovedl žádný učitel ani jiná autorita, aplikuje v knihovně. Když do dětského oddělení zavítá nováček, neptají se ho, jakou chce knížku. Zazní „ahoj, jak se máš, co rád děláš…“. Podle Krafta je lepší si s dítětem nejdřív popovídat mezi knihami, na které může dojít řeč až později.

Hlavně děti knihami nevyděsit, říká knihovník, podle kterého má řada školáků knihy zošklivené mimočítankovou četbou. Knihovníka lze v práci vidět v tričku s nápisem Nepotřebuji Google, moje žena ví všechno.

Po pár letech záchrany si Kraft začal všímat, jak populace žab v Oseku roste. Zatímco během první sezóny sám přemístil jen 80 žab, později to bylo i 1 500. Podle něj výrazně pomohla zábrana, kterou poblíž oseckého památníku, u silnice směrem na Litvínov, umístil Český svaz ochránců přírody (ČSOP). Tyto zábrany, nízké plůtky, se v ČR dávají na vytipované úseky cest, kde žáby nejvíc hynou pod koly.

Migrující obojživelník musí jít podél zábrany a na konci spadne do kbelíku, který ochranáři pravidelně kontrolují a zachycené žáby přenášejí. Kraft sice není členem ČSOP, ale po domluvě s přenosem žab od zábrany taky pomáhá. V Oseku se tak podařilo na dvou místech zachránit celkem i pět tisíc obojživelníků ročně. „Díky nim se začala vracet další zvířata, třeba užovka nebo ježci,“ upozorňuje Kraft.

Chytat a přenášet žáby se z knih nenaučil. Dal na vlastní zkušenosti a pozorování, protože kudy a kam ropuchy a skokani v Oseku chodí, se nikde nevyčte. Šlo tedy o metodu pokus omyl. Podle samouka nebylo snadné vyznat se v žabích záměrech.

V Litvínově okroužkovali tři sokolí mláďata.
Sokolí rodina na komíně v Záluží. Mláďata již mají kroužky

Na jaře jdou sice k vodě a na podzim se vrací do lesa, ale mají prý i krátkodobé zpětné tahy. Navíc skokani dělají něco jiného než ropuchy, takže dobrovolník chodí ven i se dvěma kbelíky. Už ví, že část zvířat jde do lesa, část k vodě, takže se je snaží správně třídit, směrovat a nekomplikovat jim další cestu.

Na sběr vychází s ruční svítilnou už za šera, v hlavní sezóně každý den. Za vlhkých večerů, oblečen do pláštěnky a vesty s reflexními prvky, bývá u silnice dřív než žáby. Je to tak lepší, protože některý tah může být silnější a někdy migrují najednou skokani a ropuchy. To je pak mumraj a práce nad hlavu. Taková šichta zabere i tři hodiny.

Muž nestojí na jednom místě, protože hodně žab by mu prošlo jinudy. Proto stále dokola prochází úsek dlouhý zhruba 200 metrů. Během jednoho večera, kdy bylo moc žab, nachodil podle měřidla 25 tisíc kroků.

Ropuchy zachráněné Vladimírem Kraftem z Oseku. Zdroj: Vladimír KraftRopuchy zachráněné Vladimírem Kraftem z Oseku. Zdroj: Vladimír KraftZdroj: Deník/Martin Vokurka

Žáby se snaží chytit dřív, než vlezou na vozovku, všechny ale zachránit nestíhá. Potíže mu nastanou, když jdou z obou stran. Tam, kde je chodník, má alespoň větší úspěšnost odchytu. Žáby chytá do ruky, protože rukavice se mu neosvědčily.

A řidiči? Někteří ho mají za blázna, troubí na něj nebo řvou z okna, většina prý ale reaguje pozitivně. Některým žábu na silnici nasvítí baterkou, a když jsou rozumní, tak obojživelníka objedou nebo zastaví.

„Občas se mi stává, že přijede člověk, který ví, že tam budu, zastaví u mě, vyběhne z auta a v hrsti mi nese žáby, že je sebral nahoře, aby je auta nepřejela, a jestli mi je může dát do kyblíku. Nebo jsou řidiči, kteří zpomalí, zapnou dálková světla a svítí mi. Za to jsem vždycky rád,“ svěřuje se dobrovolník. Měl i pár příhod s divokými kanci, ale strážníci je plaší, aby ho nerušili.

Výzkum v knihovně

V roce 2019 Vladimír Kraft inicioval v litvínovské knihovně malý výzkum, při kterém žáci 4. a 5. tříd ZŠ v Litvínově formou anonymních lístečků odpovídali na otázku “Setkal ses již s kyberšikanou?”. Zúčastnilo se 393 dětí, z nichž 133 uvedlo ANO. V první polovině roku 2023 se vše zopakovalo a kladně odpovědělo 128 ze 363 dětí.

Lekce Kyberšikana je dopolední program pro žáky 4. a 5. tříd. Lekce v knihovně pracuje s autentickými komentáři na internetu a tragickými příběhy šikanovaných dětí. Cílí se na emoce a soucit s obětí.

Během setkání s lektorem zazní sprostá slova a rasistické a homofobní urážky, aby následně byla vysvětlena jejich hloupost. Dojde k vysvětlení, že pro šikanu nejsou důvody a že člověk se nesoudí podle vzhledu nebo sexuální orientace, ale podle činů. Závěrem se děti dozví, jak se před šikanou bránit, a pokud již někdo šikanovaný je, jak z toho ven.

Vladimír Kraft pomáhá také dětem. Je totiž vedoucím dětského oddělení Městské knihovny Litvínov, která se věnuje nejen posilování čtenářské gramotnosti, ale nevyhýbá se ani těžkým tématům, jako je kyberšikana či jinakost. A právě těmto tématům se Kraft jako lektor věnuje.

Vzpomíná třeba na lekci pro školáky, kdy se ve skupině rozbrečelo jedno dítě. „Začali jsme zjišťovat proč a přišli na to, že toto dítě bylo dřív v jiné škole šikanováno. Úžasná byla reakce. Ostatní děti ve skupině daly té holčičce najevo svou podporu,“ říká knihovník, držitel krajského ocenění za vytvoření systému zážitkových lekcí informačního vzdělávání pro základní školy, jenž provádí děti nástrahami moderních technologií.

„Mým cílem není změnit svět, ale když pomohu alespoň jednomu dítěti, tak jsem uspěl,“ dodává knihovník, ve volném čase úspěšný záchrance tisíců žab v Oseku.

Mohlo by vás zajímat: Chválená sdílená kola v Mostě frčí. Objevují se však i první slabiny a obavy

Zdroj: Martin Vokurka