S kým teď mám tu čest? S tanečníkem, ředitelem, učitelem nebo s choreografem?
Se všemi. Těch funkcí mám několik, ale všechny mají co dočinění s tancem, takže se doplňují. Přes svůj pokročilejší věk stále aktivně tančím, dělám choreografii tak pro dva větší projekty ročně, pravidelně vyučuji soudobý tanec, jsem spoluředitelem dvou tanečních festivalů v Bonnu.

U mužů se to může, takže si tu otázku dovolím: Kolik vám je?
Brzy mi bude osmapadesát. Jsem dědeček českého soudobého tance.

Ve vašem životopisu jsem si přečetla, že jste svou taneční kariéru odstartoval po studiu matematiky, během kterého jste navštěvoval taneční kurzy. Do vysoké školy tanec ve vašem životě nebyl?
V Litvínově v té době nic neexistovalo. Dlouho jsem dělal lehkou atletiku a tančil vášnivě rád na akcích, kde hrály lokální rockové kapely a na různých „plesech mladých". Ve druhém ročníku na univerzitě v Praze jsem k tanci dostal náhodně a na konci studia jsem to začal brát vážně.

Studia matematiky jsou jistě velice náročná a tak nějak se počítá s tím, že se člověk bude tomu oboru věnovat. Vy jste se ale vydal úplně jinou cestou. Co vám na to řekli rodiče?
Byl jsem dospělý, takže to museli přijmout. Myslím ale, že štěstím zrovna neskákali.

Kdy jste se rozhodl, že bude tanec vaší obživou, respektive kdy to začalo vypadat, že by jí mohl být?
Ještě před ukončením studií jsem nastoupil jako elév do Laterny magiky (pražské divadlo, první multimediální divadlo na světě - pozn. autorky). Tehdy byla představa stát se profesionálním tanečníkem pro mě sen, ale věděl jsem, že to alespoň musím zkusit. Kdyby to nevyšlo, což nebylo tak nepravděpodobné, mohl jsem se vrátit k matematice.

Moderní tanec jste studoval na stážích v Londýně nebo v New Yorku. Kde to pro vás byla ta největší škola?
Protože se u nás v té době vyučoval moderní tanec jen velmi omezeně a studovat dlouhodobě v zahraničí bylo prakticky nemožné, byla každá možnost studovat na západě, i když třeba jen na chvíli, ohromnou školou. Nešlo o to jen vylepšit svou taneční techniku a osvojit si nové taneční styly, ale zároveň i vstřebat atmosféru těch velkoměst. Byla tak odlišná od komunistické Prahy. Snažil jsem se každý den vidět něco v kině, divadle, galeriích. Bylo co dohánět. A neméně důležité byly samozřejmě možnosti potkávat se každý den s kolegy tanečníky, kteří i přes odlišnosti politických systémů měli mnohdy velmi podobné starosti a zájmy.

Členem Laterny magiky jste se stal v roce 1983. To muselo pro tanečníka znamenat opravdu hodně.
Na začátku to znamenalo opravdu hodně, protože jsem se přes noc stal profesionálem a stál patnáctkrát až dvacetkrát na scéně slavného divadla. Brzy mi ale došlo, že to je tak trochu továrna na umění, kde se člověk se skutečnou uměleckou kreativitou setkal spíš zřídka. Hráli jsme sice před neustále vyprodaným hledištěm, kde sedělo přibližně devadesát procent turistů, ale premiéry se konaly tak jednou za tři roky, což je strašně málo. Kromě práce v Laterně jsem v té době spolupracoval s mnoha jinými tanečními a divadelními skupinami.

V Laterně jste se poznal s Evou Černou, s níž jste o osm let později založil Černá & Vaněk Dance?
Evu jsem poznal už v roce 1982 ve Vysokoškolském uměleckém souboru, což bylo víceméně amatérské sdružení, kde se studenti nejrůznějších oborů z Karlovy univerzity věnovali soudobému tanci na docela vysoké úrovni. Oba jsme tam společně tančili dvě sezony, než jsme se společně stali profesionály v Laterně magice. Po revoluci, na konci roku 1990, jsme se rozhodli z Laterny odejít a zkusit pouze vlastní tvorbu. Měli jsme i trochu štěstí, a tak to vyšlo.

Co přesně bylo předmětem činnosti Černá & Vaněk Dance? Čemu jste se věnovali?
Myslím, že nejblíže nějaké definici našeho stylu by bylo – soudobý tanec s velkým důrazem na partnerský tanec. Byli jsme vůbec první, kdo se v Československu věnoval soudobému tanečnímu stylu, který se nazývá kontaktní improvizace. A používali jsme ho i při našich představeních.

Hned vaše první představení Malé modré nic bylo velice úspěšné. O čem bylo?
Malé modré nic bylo v roce 1991 vyhlášeno nejlepší taneční inscenací roku v Československu v kategorii malých forem. Vytvořili jsme ho společně se spřáteleným párem hudebníků Irenou a Vojtěchem Havlovými. Bylo hlavně o polaritách v mužském a ženském světě a zároveň o velmi specifickém dialogu tance a živé hudby.

Jak a kdy jste se dostal do Německa? Do kolika let jste žil v Litvínově?
V Litvínově jsem žil do maturity. Od studií do roku 1992 jsem byl v Praze. Pak pět let ve Freiburgu a od roku 1997 jsem v Bonnu. Jak jsem se dostal do Německa? Premiéru našeho druhého celovečerního představení „Více či méně milostného tance" v březnu 1992 viděl ředitel Choreografického divadla Freiburg a hned druhý den ráno nám nabídl angažmá. V té době jsme sice už nechtěli do stálého angažmá, protože život na volné noze byl tehdy docela snadný a dělali jsme opravdu jen to, co jsme chtěli, ale nakonec jsme se i díky jeho finanční nabídce rozhodli to na chvíli zkusit. A pak už jsme v Německu zůstali.

V době, kdy se mnoho lidí po revoluci ze zahraničí vracelo, tak vy jste odcházel.
Jako mnoho jiných lidí jsme i my koketovali s odchodem z komunistického Československa, ale nikdy takhle myšlenka neměla konkrétní obrys. Díky tanci jsme ve srovnání s jinými lidmi jezdili na západ docela často. Navíc jsme také měli malou dceru. Po revoluci byla možnost zkusit to bez nebezpečí, že se člověk nebude moci vrátit zpátky.

Jak se postupně měnila činnost Černá & Vaněk Dance? Zpočátku jste totiž vystupovali s paní Evou Černou jen jako duo.
První dvě představení v Praze a další dvě v Německu jsme skutečně tančili jen v duetu. Později jsme měli potřebu spolupracovat s dalšími tanečníky, hudebníky a herci. Nechávám se rád při vytváření choreografie inspirovat svými spolupracovníky, protože noví lidé přinášejí nové podněty a obohacují můj styl.

Eva Černá v roce 2008 zemřela. To musel být nejen pro vaši kariéru velký zlom.
Byl to zlom v mém životě. Trvalo mi dlouhou dobu, než jsem byl schopen trochu normálně fungovat. Ale jako už několikrát předtím mi právě umění umožnilo se s tím emocionálně vyrovnat.

Čemu přesně se dnes věnujete?
V kulturním centru Brotfabrik Bonn organizuji taneční kurzy. Sám také vyučuji a mám na starosti taneční program na scéně tohoto centra. To znamená, že se jezdím dívat na taneční představení a vybírám skupiny, které pak zveme do Bonnu, aby se zúčastnily některého z našich tanečních festivalů. Zároveň každoročně vytvářím jako choreograf a režisér vlastní taneční představení. Někdy v nich i tančím a někde je jen tvořím. Občas přijmu nabídku od režisérů operních inscenací a vytvářím choreografii pro operní představení, obzvláště je-li to na nějakém pěkném místě, například v Teatro Colón v Buenos Aires nebo ve francouzském Nancy.

Co považujete za svůj prozatímní kariérní vrchol?
To se dá těžko srovnávat. Za tanec se nedávají žádné medaile. Mohu si vzpomenout na několik momentů, které mi uvízly v paměti. Jako tanečník jsem byl hrdý na to, že jsem v opeře v Bonnu tančil roli Petrušky, kterou jako první tančil legendární ruský tanečník Vaslav Nijinsky. Něco takového by mě na začátku kariéry ani nenapadlo. Zážitkem bylo také stát jako choreograf na scéně největšího operního divadla na světě v Teatro Colón v Buenos Aires, které už jsem zmiňoval. Dělal jsem tam choreografii pro dvě opery od Sergeje Rachmaninova. Ale v podstatě tíhnu k mnohem intimnějším představením a při premiéře Malého modrého nic v Praze jsem měl z celé atmosféry mezi námi na scéně i mezi námi a publikem naprosto euforický pocit naplnění, který se v té formě už nikdy neopakoval.

Prošel jste různými druhy tanců, nebo se celý život věnujete jen soudobému?
Označil bych se za představitele soudobého tance, ale musel jsem při různých angažmá tančit i balet, na což asi nebyl nejlepší pohled, zpívat, hrát na hudební nástroje. Myslím, že dnes mám jako tanečník osobitý styl, který se nedá s nikým srovnávat.

Tanec je fyzicky velice náročný. Jak jste na tom po zdravotní stránce?
Pokud jde o zranění, nebylo to se mnou tak zlé. Nikdy jsem si nic nezlomil. Mnozí kolegové na tom byli mnohem hůř. Ale když dnes ortopedi vidí rentgen mé páteře, tak se dost vyděsí. Mám jeden obratel, který dost vyčnívá z řady a mohl by někdy úplně vyklouznout. Už léta tančím s tím, že každé představení by mohlo být tím posledním.

Kolikrát jste v životě slyšel, že tanec není pro chlapy?
V mé přítomnosti nikdy. Možná díky tomu, že jsem s tancem začal až za vysokoškolských studií a studentské prostředí bylo velmi liberální. Později jsem se pohyboval většinou v divadelním světě, kde to opravdu nebylo téma.

Jak často se dostanete do České republiky a do Litvínova?
Do Litvínova tak jednou dvakrát ročně. Bohužel je to vždy hrozně krátká návštěva. Jednou ročně tam mám na programu taneční workshop se zájemci o soudobý tanec z celého regionu. A jednou za pět let se potkáváme s mými spolužáky ze základní školy, což si nemohu nechat ujít. V Praze jsem častěji, ale skoro vždy to má pracovní charakter a je to také jen na krátkou dobu.

V Litvínově se toho poměrně dost děje – hokejový titul, výbuch v chemičce, debata o pokračování těžby uhlí. Sledujete tyto události?
Mám v Litvínově stále rodiče, takže mám dostatek informací. A také existuje internet, takže jsem mohl třeba finále hokejové extraligy sledovat živě.

Vrátíte se někdy do České republiky nastálo?
Myslím, že je to dost nepravděpodobné. Ale rád bych tu trávil víc času než v posledních letech.

Karel Vaněk.

Karel Vaněk. Foto: archiv Karla Vaňka