Objekty toho mají evidentně hodně za sebou, zdají se být ideální lokací pro natáčení válečného filmu. Místy působí až strašidelně. „Projděte kolem vrátnice a za tím modrým autem se dejte doleva. Pak už mě uvidíte," naviguje prostřednictvím mobilu Marek Bajer. Mává na mě z okna, plastového okna, které vzhledem k okolí vypadá jako pěst na oko.

„Hned vám jdu dolů otevřít." Procházím skleněnými dveřmi staršími, než jsem já sama. V potemnělé chodbě bych za facku poděkovala. A pak? Pak se konečně dostáváme na místo, kde „nechcípl pes", kde jedou stroje a kde se vybavením přilehlé kanceláře konečně ocitáme ve 21. století.

Tady je už několik let království Marka Bajera a jeho firmy Future 21. Název vymyslel se svým bývalým společníkem nad půllitrem piva. V současné době vyjíždějí z výrobní linky Future 21 speciální materiály pro zpevnění vazeb knih. Věc, které si finální spotřebitel snad ani nevšimne, je pro knihárny nepostradatelnou součástkou. A Marek Bajer ji tak vyšperkoval, že jeho výrobek s ultrahustou mřížkou míří z mrňavého Litvínova do celého světa.

Marek Bajer nepochází z Mostecka. Kořeny má ve východních Čechách, konkrétně u Jičína. Tam vystudoval strojní průmyslovku. Po maturitě vedly jeho další kroky do Liberce. Ve městě pod Ještědem absolvoval vysokou školu, strojní fakultu. „Obor konstrukce textilních strojů, takže jsem, když to řeknu jednoduše, maloval výkresy a konstruoval stroje," vypráví.

Textil byl pro něj vždy velkým lákadlem, proto se rozhodl jít pracovat do výrobny přízí a látek. I když měl před jménem tři magická písmenka upozorňující na držitele inženýrského titulu, prošel vždy všemi zaměstnaneckými úrovněmi. „Tenhle postup je k nezaplacení, protože vás pak nikdy nikdo neoblbne. O všem víte a nikdo na vás nebude koukat skrz prsty."

V textilce vydržel do roku 1994. Tehdy obor na dva roky opustil, aby skočil rovnýma nohama do něčeho v postkomunistickém Česku zcela nepoznaného. Do výroby plastových oken. „Němci se rozhodli vybudovat ve východních Čechách svou fabriku. Prakticky na zelené louce. Něco takového jsme tu neznali. Vznikla fabrika zakládající si na čistotě, na reprezentativních zaměstnancích, na precizně střiženém trávníku kolem vstupní brány. Já na to koukal jako blázen."

Dostal služební auto, fungl nového Golfa, výplatu dvacet tisíc čistého a jako bonus se díky zahraničnímu managementu naučil německy, kterou dnes používá každý den. Vydržel to dva roky, pak ho zlákala možnost podnikat. „Nazval bych to tím, že jsem zatoužil po volnosti. Založil jsem rodinnou firmu a všem dal nějaký podíl. Dneska říkám, že rodina spolu nemá podnikat, má se navštěvovat a ještě ne moc často," říká Marek Bajer.

Trpká zkušenost, která netrvala ani rok, ho přenesla do úplně jiného koutu republiky, na Mostecko. Do litvínovské „Rikovky" jezdil už předtím, protože právě tady pro jeho rodinnou firmu vznikala škrobená látka. Obhlédl si prostory a usoudil, že tohle není špatné místo pro začátek nové životní etapy. „Navezl jsem tkací stroje a zanedlouho se rozjela výroba, kterou tahle fabrik neznala. Zaměstnával jsem 70 lidí."

V roce 2003 ale došlo k uvolnění kvót z asijských zemí. Původem dobře míněná globalizace textilního trhu se zvrtla v totální devastaci evropských výrobců. Levné produkty z Indie nebo Číny likvidovaly jednu fabriku za druhou. „Výroba začínala být čím dál tím víc minusová. Vůbec se nevyplácela."

Tkalcovat tak vydržel nějakých sedm let, než musel definitivně „zavřít krám". Na investicích a následných osobních chybách ho tkalcovna přišla na 50 milionů. Když končil, dlužil devět milionů. „Měl jsem skončit o dva roky dříve a ne to táhnout tak dlouho, ale říkám si, že to byla zkušenost, která mi také hodně dala. Já měl zatím vždycky štěstí, že i když se nedařilo, nabýval jsem potřebné zkušenosti," pokračuje Marek Bajer ve své kanceláři, z níž má výhled do své současné výroby, která funguje už více než sedm let.

Obálky startují

Všechno odstartovala náhoda, kdy ho oslovila jedna německá firma, ke které se donesla informace, že kdesi v České republice řezal velice zvláštní materiál. Ozývaly se další společnosti a Marek Bajer usoudil, že začít se věnovat takzvanému kašírování, tedy výrobě materiálů pro zpevnění knižních vazeb, by nemuselo být marné.

„Zjistil jsem, že něčím podobným se na celém světě zabývá jen jediná firma z Německa. Začala se tu tedy budovat nová technologie, vlastně na bázi starého kusu stroje, který jsem odmítl poslat do šrotu. Takže teď už látky netkáme, teď je kupujeme, podotýkám, že z Čech, abychom mohli vyrábět náš materiál."

Postupem času začal být pro německou společnost, jež do té doby logicky držela post světového monopolu, obrovskou konkurencí. Loni vyjelo z areálu v litvínovské čtvrti Šumná neuvěřitelných 700 kilometrů tkaniny, která je jedinečná tím, že ji doplňuje papír, čehož se dosáhne právě kašírováním. Všimli si toho v Austrálii, ve Spojených státech, na Novém Zélandu, v celé Evropě.

Marek Bajer ale odmítá profesně stát na jednom místě. Jak sám říká, musí se pořád někam posouvat a něco vymýšlet. Proto plánuje ještě letos rozjet takzvanou obálkovačku. „Budeme vyrábět zpevněné obálky, v podstatě tašky zpevněné látkou, která je na hranici možností tkalcovského stroje. Zatím něco podobného dělá jen jediná firma v tuzemsku. Oni to ale dělají ručně, já chci co nejvíc udělat strojově, aby se docílilo maximální přesnosti. Jen spodek obálky se bude lepit ručně." Jeden z jeho kamarádů již vyrábí stroj, který si Marek Bajer navrhuje sám.

Marek Bajer posunul Litvínov do světa. A nikdo o tom vlastně ani neví.