Málokdo ví, že pod observatoří v Doksanech na Litoměřicku je velké jezero. Její budovu vystavěli na bažinaté půdě. Zatímco v dřívějších dekádách tu horko těžko krotili vzlínání spodní vody, v posledních letech naopak bojovali s vysycháním studny. „Voda se nám ztrácí a jsme už metr a půl pod značkou ze 47. roku, když stanici stavěli. A to právě tehdy bylo v minulém století v Česku největší sucho,“ upozornil Martin Možný, hydrometeorolog spjatý s touto stanicí a zakladatel týmu Intersucho.

Problémy se suchem na českém území nejsou novinkou. Kronikáři psali na začátku 16. století o tom, že úrodu sežraly kobylky, když se sem dostal horký vzduch ze Sahary. V roce 1540 ve střední Evropě dokonce vysychaly i řeky. S globálním oteplováním se leccos změnilo. „Dřív to byla lokální záležitost,“ potvrdil Možný. „Teď se otepluje všude,“ dodal.

Sucho v Česku panovalo nepřetržitě od roku 2014: srážky, které spadly, nedokázaly vykrýt výpar vody. To se konečně změnilo loni díky vydatným červnovým a říjnovým srážkám. Předtím bylo v Česku podobné déletrvající sucho v letech 1990-95. „Lidé to už zapomínají, ale v té době jich bylo kolem milionu a půl odkázáno na vodu v cisternách,“ upozornil Možný.

Poslední srážky doplnily podzemní vodu na většině území Čech a Moravy. Zemědělci, kteří léta sčítali ztráty kvůli suchu, minulý rok obrátili. A třeba ti na Vysočině hlásili škody kvůli zamokření díky silným srážkám. Slabší to ale nadále je na severozápadě země. Sem se voda často ani nedostane. Srážky, které do Česka přicházejí ze západu, se vyprší v horách, zemědělské Litoměřicko a Lounsko je v jejich dešťovém stínu. Deště od jihu zase obvykle spadnou, než na severozápad dojdou.

Dopady sucha nepociťují jen zemědělci. Vidět jsou i na stavu zdejších lesních porostů. Smrky neodcházejí tolik kvůli kůrovci jako kvůli suchu. I přes delší dobu sucha voda zatím ve městech tekla. Ale kdo je závislý na jiných zdrojích než od vodařů z hlavních rozvodů, mívá problémy. Lidé si často musí prohlubovat studny.

Vedle povodňových komisí vznikly v uplynulých letech i komise na sucho, které můžou zakazovat odběr vody. Mezi prvními na řadě jsou zahrádkáři nebo i zemědělci. Komise nakonec můžou odpojit od dodávek vody i velké podniky. Kdyby to nastalo, ani lidé ve městech si už nepustí klimatizaci, budou bez elektřiny a ve finále bez vody z kohoutku.

Do jaké míry je to pravděpodobný scénář? Některé klíčové nádrže zadržující vodu v Česku už v minulých letech byly na 10 procentech ideálního stavu. Nakonec je ale vydatnější srážky vždy doplnily. „Naši předci vybudovali dobrou vodní soustavu, která to pořád zvládá. Pokud s tím ale nebudeme něco dělat, budeme mít v budoucnu problémy,“ upozornil Možný.

Na poslední déletrvající sucho upozorňovali jako první meteorologové. Politici ale téma začali brát vážně až potom, co se začali „ozývat“ zemědělci, kterým kvůli suchu klesaly výnosy. S politickou reakcí na sucho jsou spojeny velké vize. Jako zakládání velkých nádrží. Ty ale nejsou podle Možného nejlepším řešením, voda by se z nich vypařovala. Když už, nádrže by byly nejplatnější ve vyšších polohách s nižším odparem.

Hovoří se také o plánu na další tři velká jezera v Podkrušnohoří v jamách po těžbě uhlí. Odpar by tady částečně mohlo vykrývat uvažované umístění plovoucích solárních panelů na hladině. Lepší než do jam po těžbě uhlí by ale podle Možného bylo zadržet vodu v půdě, kde není tak pravděpodobný její únik do podzemí. Jezera hypoteticky jde napustit vodou z Ohře. Ale doplňovat výpar bude finančně velmi náročné.

Jedna věc je nedostatek srážek, druhá hospodaření s tou vodou, kterou máme. Několik opatření na její lepší vsakování do zemědělské půdy v uplynulých letech otestovali experti z 25 organizací napříč obory. Projekt se jmenoval generel vodního hospodářství a realizovali ho na několika místech na jižní Moravě, podél Klapého na Litoměřicku a v Kněževsi na Rakovnicku.

Mezi opatřeními byla i volba hospodaření a agrotechnika šetrnější vůči půdě. Tato opatření ale něco stojí. To byl jeden z největších háčků v tom, aby se zlepšováků chytili zemědělci. „Zůstalo u šablon, protože to stálo moc. Ekonomicky uvažujícímu zemědělci se podobná opatření zatím nevyplatí, pokud nedojde ke změně systému dotací,“ zmínil Možný. Zatím se o něco podobného pokoušejí jen někteří menší zemědělci.

Martin Možný (r. 1965)
byl dlouholetým vedoucím hydrometeorologické observatoře v Doksanech. Teď už dva roky šéfuje oddělení biometeorologických aplikací Českého hydrometeorologického ústavu v pražských Komořanech. S profesorem Miroslavem Trnkou stál u založení multioborového vědeckého týmu Intersucho. Učí na České zemědělské univerzitě. Žije v rodinném domě obklopen zahradou s velkým množstvím zeleně. „Profesní deformace“ suchem ho nakonec přivedla k tomu, že si na svém pozemku poblíž historického centra v Roudnici nad Labem vybudoval vlastní studnu.