Režisérem mostecké inscenace je Pavel Ondruch, dramaturgem Michal Pětík. „Úprava je poměrně výrazná. Potřebovali jsme si k textu najít nějakou svou cestu, mluvit o něm z pozice našeho věku a vést s rokem 1968 dialog. Nám s Pavlem bude teprve 30, takže jsme to neměli šanci zažít," vysvětlil Pětík.

Příběh je vyprávěn prostřednictvím snu či vzpomínky hlavní hrdinky Jitky Nebeské. Jako dívku ji ztvárňuje Lucie Končoková, jako starší Regina Razovová, která tráví v angažmá mosteckého divadla již 50. sezonu. Jitka vzpomíná na přípravy koncertu, který chystala se svými vrstevníky na 21. srpen 1968. Vzpomíná na své mládí a lásku i na chvíli, kdy do probíhajícího koncertu vjely tanky Varšavské smlouvy. V inscenaci zní hudba dobových popových i beatových hvězd z Česka i ze zahraničí. Také v tom je její půvab, kouzlo.

„Forma vzpomínky nám dala prostor pro básnickou licenci," říká Pětík. Milan Kundera podle něj v jednom ze svých textů nazývá vzpomínky jinou formou zapomnění. Mluví o tom, jak nespolehlivým zdrojem informací jsou. I Jitčino vzpomínání tak provází určitá neostrost.

Režisér dodal, že se rok 1968 snažil uvést do kontextu se současností. Podle něj bylo navíc nutné představení přizpůsobit rozměrům mostecké scény, původně se totiž uvádělo v komorním prostředí. Podotkl, že se chtěl vyvarovat „pelíškovskému" ztvárnění daného období, které by jeho závažnost zlehčovalo. „Zároveň jsem se ale snažil zachovat zábavnost nebo komediálnost," poznamenal.

V představení zazní 21 českých i světových dobových hitů, na jevišti je hraje živá kapela. Tvůrci ale k písním přistupovali autorsky, některé jsou prý téměř k nepoznání. „Třeba Olivera Twista uslyšíte jako metalový nářez, Hvězdu na vrbě jako šanson," vysvětlil režisér.

Některé použité kostýmy jsou z darů diváků. Divadlo je v listopadu žádalo, aby mu věnovali dobové oblečení i další rekvizity. Zareagovalo několik desítek lidí. „Byly to až dojemné osudy, kdy babička přinesla vojenské uniformy po svém zemřelém muži, a podobně," dodal režisér.