Ve fotoateliéru v nejvyšším patře mosteckého paneláku zazvoní telefon. Jedna žena si na dálku objednává focení jedenáctičlenné rodiny jako překvapení k Vánocům. Fotograf Luboš Dvořák si zapíše termín a upozorní, že nefotí ve vánočních dekoracích. „Vždycky jde o lidi a ne o to, v jakých jsou kulisách. Nafukovacího sněhuláka ani vatový sníh tu nemám,“ vysvětlí do telefonu a žena souhlasí. Fotograf je rád, že si nechala poradit.

Luboš Dvořák
Fotograf a rodák z Mostu. Je mu 61 let. Původním povoláním je učitel. Ateliér má v paneláku v mostecké ulici Růžová. Už jako dítě s foťákem v ruce trávil téměř veškerý volný čas. Později fotografoval běžný život v éře socialismu. Tvrdí, že nikdy nebyl tzv. uměleckým fotografem, že se chtěl fotografováním hlavně bavit. Vždy ho zajímali především lidé a vše, co se kolem nich děje.

Tohle je před Vánocemi běžné?
Docela jo. S vánočním focením se roztrhl pytel. Dost lidí k tomu vyžaduje zimní nebo sváteční dekorace. Já bych ale jako děda nechtěl každý rok dostávat fotky vnoučat na sáňkách v interiéru. Já fotím jinak.

Jak jste se k fotografii vlastně dostal?
V podstatě jako žáček, když se doma objevila flexareta. Samozřejmě mě zajímalo, co dokáže. První fotky jsem udělal v Krkonoších na rekreaci ROH. To jsem byl asi v páté třídě, bylo mi zhruba deset let. Prostě jsem se začal učit fotit a chytlo mě to. Na gymplu jsem už byl třídní fotograf.

Co to obnášelo?
Nikdo jiný ve třídě nefotil a mě bavilo fotit život ve třídě. Akorát to bylo limitované tím, že negativ něco stál, takže jsem toho necvakal moc. Fotil jsem třídní mejdany, různé brigády a akce, třeba i náš maturitní ples.

A po gymplu následovalo co?
Další studentská léta. Problém byl ten, že za socialismu jsem si nemohl moc vybírat. Mě by bavilo studovat fotografii, ale v té době to bylo možné jen na FAMU, kam se dostalo jen pár lidi z celé republiky. Tak jsem si zvolil výtvarný obor a vystudoval ústeckou pedagogickou fakultu, kde nám navíc přidělili ruský jazyk. Ten jsem pak učil přadleny, švadleny, truhláře a prodavačky na učilišti v Hamru. A protože jsem absolvoval rok vojny, tak jsem učil ještě brannou výchovu.

A pořád jste fotil?
Vždycky a pořád. I na té vojně. Já nejsem nějakej drzej člověk, ale tehdy jsem si zažádal o to, jestli si do kasáren můžu přivézt foťák, abych tam zachytil běžné dění.

close info Zdroj: Deník zoom_in To muselo být zvláštní. V době socialismu, kdy byla studená válka, vám dovolili fotit v kasárnách?
Je to zvláštní. Nejdřív jsem dokonce fotil bez oficiálního povolení. Zajímal mě každodenní vojenský život na ubikacích, prostě jak v nich všichni blbli. A po půlroce se mi nějak podařilo vnutit se tam jako útvarový fotograf. Jednou jsem oficírům navrhl, že zdokumentuji příchod rekrutů. No, a tak jsme jeli na pražské hlavní nádraží vítat brance. Vybral jsem si jednoho výrazného týpka a s ním jsem prošel celou proceduru přijímače. Vznikl z toho zajímavý dokument. Pak jsem fotil i vojenské přehlídky.

Jak se z učitele stane profesionální fotograf, živnostník?
Já jsem se chtěl fotografií vždycky živit. Už po gymplu jsem si říkal, že by mě bavilo jenom fotit. Tématem mojí diplomky na pajďáku bylo focení severočeských sochařů, za kterými jsem jezdil do ateliérů. Mému vedoucímu na fakultě se podařilo diplomku zachránit, když se likvidoval školní archiv, a předal mi ji. Ty fotky bych chtěl zveřejnit v roce 2023, až bude čtyřicáté výročí focení sochařů. V diplomce mám třeba Vratislava Nováka, autora kyvadla na Letné.

A ten váš odchod z postu učitele?
Ve školství to byla marnost. Nenávidím práci, o které vím, že nemá pro mě smysl. Učit rusky přadleny mě netěšilo. Jakmile to šlo, odešel jsem do okresního kulturního střediska. To bylo, pokud se nepletu, v roce 1987. Naším úkolem bylo metodicky vést různá kulturní zařízení a říkat jim, jak se dělá kultura. Byl to podivný orgán, ale umožnil mi dokumentovat kulturní akce, třeba v Qklubu na Zahražanech v Mostě. Všude jsem se vecpal s foťákem.

close 1980, Rusko info Zdroj: Luboš Dvořák zoom_in 1980, Rusko Hodila se vám stáž v Sovětském svazu?
Jako student ruštiny na fakultě jsem měl povinnou půlroční stáž, tak jsem jel s ostatními do Volgogradu. Využil jsem to samozřejmě k focení. Mrzí mě ale, že jsem tam toho nenafotil víc. Tehdy se komunistickému Rusku říkalo země zázraků, ale realita byla jiná. Zaujali mě tam žebráci a prázdné obchody. Tenkrát mi bylo dvacet a můj pohled byl jednostranný. Zaměřil jsem se na to špatné. Dnes už vím, že to chtělo vyvážit i něčím pozitivním.

Pak ale přišel rok 1989 a skvěle jste nafotil sametovou revoluci v Mostě. Jak se vám v té přelomové době tvořilo?
Mně to přišlo stejné jako předtím, ale nálada mezi lidmi byla jiná. Dřív jsem fotil i na prvomájových manifestacích, kde mě přitahovali lidé otrávení povinnou účastí, kterou museli různě maskovat. V listopadu 1989 jsem se zaměřil spíš na tu euforii. To nadšení bylo opravdu znát. Ale zůstal jsem pozorovatelem. Snažil jsem se fotit to, co jsem viděl.

Co jste dělal, když zaniklo okresní kulturní středisko?
Stal jsem se nezaměstnaným, ale úřad práce podporoval zájemce o soukromé podnikání, a tak jsme založili s kolegou ze střediska reklamní agenturu. V ní jsem fotil komerční věci a přestal fotit život ve městě. V 80. letech jsem fotil sídliště třeba na procházce s kočárkem, ale jakmile se ze mě stal živnostník a musel jsem fotit pro druhé, a ne pro sebe, tak na ulici nebyl čas. V podstatě to trvá dodnes.

Jaké byly začátky živnosti v době, kdy ještě nebyl internet s digitálními fotkami?
V 90. letech jsem ještě tolik nefotil pro soukromé osoby. Všechno se točilo kolem reklamy a firem, které potřebovaly fotit různé věci. Například Chemopetrol chtěl na velké formáty výtvarné fotky ze svých výrobních provozů. Když kolem roku 1997 zájem firem polevil, postupně jsem přecházel na focení pro soukromé osoby. Patřila k nim i děvčata, která se chtěla stát modelkami. Začal jsem také fotit maturitní tabla.

Vaše tabla měla mezi studenty úspěch.
S mládeží mě baví pracovat. Vždycky jsem se snažil studenty nefotit je tak, jak stojí. Motivoval jsem je k tomu, aby sami vymysleli nějakou akci nebo ptákovinu. Zkrátka něco, aby ty fotky byly zajímavé a ne statické. Neskromně si troufnu říct, že jsem tady tento žánr změnil. Do 90. let se fotily na tabla jen tváře, taková ta klasika v oválném rámečku. Ale u mě každá třída měla jiné téma.

Teď se profilujete jako rodinný fotograf. Co to znamená?
Kdysi jsem fotil vývoj své rodiny. Pak jsem se snažil podobně zachytit rodiny, které pravidelně chodily do mého ateliéru. Ony se stále vrací a některé fotím už třeba dvacet let. Děti byly ještě u maminek v břichu, a teď jsou dospělé.

Takže vzniká takový časosběrný dokument.
Přesně tak. Nikdy jsem rodinné focení nechtěl brát čistě jako komerci. Nesnáším focení v dekoracích, ve kterých se rodiny střídají jako na běžícím pásu. Sice jsou z toho peníze, ale mě by to nebavilo. To si radši vezmu jednu rodinu na den a jdu s ní ven, kde s rodiči a dětmi blbnu a fotím akční nebo jen trochu stylizované fotky. Jde mi o to, aby se lidi projevili. A k tomu nepotřebujeme krásnou dekoraci. Je tak padesát rodin, které se ke mně pravidelně vracejí a vědí, co ode mě můžou čekat. Rodinný lékař zná anamnézu celé rodiny, já sleduji, jak všichni rostou a mění se.

close Prosinec 2021, Most info Zdroj: Luboš Dvořák zoom_in Prosinec 2021, Most

Fotíte i těhotné ženy. Chce to nějaký zvláštní přístup?
Záleží na tom, v jakém stadiu známosti ke mně dorazí. Někdy se mi ozvou děvčata, která jsem třeba před deseti lety fotil na maturitní tablo. Když některá přijde na těhotenské focení, snažím se ho pojmout trošku s nadsázkou. To si ale řekneme předem, jestli chce spíš romanticky laděné nebo trošku crazy. Když je maminka správně „praštěná“, tak vymyslíme s břichem i nějakou srandičku. Partner většinou přijde z donucení a focení si přetrpí. Jsme u toho jen my, takže je to docela intimní věc, která vyžaduje zklidnění. Podobné je to s miminky. Jsem odpůrcem newborn focení, při kterém dítě zmuchlají do kuličky a dají ho do mašličkové dekorace. To odmítám dělat. Je mám radši, když táta vezme mimino do tlap a přiloží si ho k tváři tak, aby to působilo výtvarně, a ne jako kýč.

Byl pro vás přechod na digitální foťák složitý?
Já jsem tu novou éru v podstatě přivítal, i když na film jsem fotil do roku 2003. Těžké to bylo v tom, že jsem se musel začít učit pracovat s fotografickým programem.

Teď mají foťák všichni na mobilu, ale rodinný fotograf se stále uživí. Jak si to vysvětlujete?
To neumím říct. Pravda je, že zájem o focení už není tak velký jako před deseti lety. Konkurence je ale větší. Přibyla spousta fotografů a dost z nich umí dobře fotit. Naštěstí stále dost rodin chce být při focení pohromadě a hledají prostředí nebo dekorace, které doma nemají. I já jim nabízím ateliér, ale když je fotím v přírodě, je to podle mě lepší.

Jak jste zvládl focení během pandemie covidu? Ubylo zakázek?
Rozhodně byl pokles, minulý rok i letos na jaře. Dlouho jsem stál, protože fotit v ateliéru se nesmělo. I když se pak dalo jít ven, lidi měli strach. A ten možná přetrvává doteď, protože lidí stále nechodí tolik jako dřív. Ale mě ta odmlka paradoxně vyhovovala, protože jsem měl víc času uspořádat si v ateliéru své věci. Beru to jako přípravu na důchod. Už zvolňuji pracovní tempo.

Chodíte zase fotit do ulic?
Když mám čas, tak se snažím vrátit o čtyřicet let zpátky, kdy jsem chodil jen tak s foťákem po městě a fotil běžný život. Loni, kdy se venku musely nosit roušky, jsem si dal téma „život s rouškou“ a v terénu nafotil různé lidi v různých situacích v rouškách. Fotil jsem je pro sebe. Přišlo mi to zajímavé.

Nechcete vydat průřez svou tvorbou knižně?
Knihu nechystám, nevím, kdo by si ji koupil. Radši digitalizuji svoje staré negativy a fotky dávám na svůj facebookový profil Dvořákova FotoHistoryje. To mě baví, protože o staré fotky je na sociálních sítích zájem a mám okamžitou reakci, když se na nich lidi poznají. Úžasná byla třeba odezva na mé fotky ze Žižkova, kam jsem jako student jezdíval k tetě. Na facebooku najdete i další mé fotky z Prahy nebo i ty z vojny. S proměnou doby a společnosti nabraly historické snímky na významu a k tomu bych se rád vracel.