I když je zájem veřejnosti o momentky či o precizní záběry z nedávné minulosti veliký také na sociálních sítích, podmínky pro klasickou pouliční fotografii se změnily. Podle Dvořáka bylo dříve snadnější dokumentovat běžný život. „Jít do ulic a fotit lidi je už teď krkolomné, protože polovina lidí se buď otočí, nebo začnou nadávat. A jsou i takoví, kteří by ti vyrvali foťák z ruky a vyndavali kartu. Nové fotky proto raději dělám na slavnostech nebo na veřejných akcích, kde se lidi nediví, že je tam někdo s foťákem a že je fotí,“ vysvětlil fotograf.

Nové fotky dokumentující rodné město dává na svůj facebookový profil Dvořákův Most/Současnost a starší snímky, které skenuje, postupně zveřejňuje na profilu Dvořákova FotoHistoryje. Tato prezentace ho baví, protože má rychlou zpětnou vazbu od lidí, kteří poznávají téměř zapomenuté události, místa, kamarády či sami sebe. Podle Dvořáka s proměnou doby a společnosti nabraly historické snímky na významu.

Letos si Česká republika například připomene 60. výročí od rozhodnutí komunistické vlády zbourat historické centrum Mostu kvůli těžbě hnědého uhlí a postavit nové město jižně od původní zástavby. Byl to verdikt celonárodního významu, protože totalitní režim potřeboval energii pro budování socialistické společnosti a gotický Most byl obětován. Kdyby staré město zůstalo stát, měli by dnes fotografové jiné kulisy k focení běžného života. Starobylé uličky, náměstí s kostely, lavičky u řeky Bílina. To současnému panelákovému Mostu chybí. Dvořák dodnes lituje toho, že v době, kdy se město bouralo, v ulicích nefotil.

„Starý Most byl v sedmdesátých letech strašně fotogenický. Ruiny a kolem nich ještě dohasínající život. Mně bylo v roce 1974 patnáct, byl jsem trdlo, které sice rádo fotilo, ale jen naši třídu na gymplu. Jít do města a fotit chátrající starý Most mě tenkrát nenapadlo. A to mě mrzí nejvíc, stejně jako převoz kostela. Taková unikátní akce, a já jsem si to nenafotil. Tak blbej jsem byl,“ svěřil se fotograf.

Sídliště Janov v Litvínově, situace v úterý 9. ledna. Část s prázdnými paneláky.
Ubouraný Janov je prázdnější. Město chce níž novou osadu, patrioti zvou experty

Luboš Dvořák patří k několika místním fotografům, kteří uvažují o vzniku volného seskupení, jenž bude fotit běžný život ve městě. Zaměřit se chtějí na zákulisí, ne na oficiální akce, kam chodí najatí fotografové. Představa je podle Dvořáka zatím zhruba taková, že skupina by jednou ročně ukázala radnici svou celoroční produkci a u vybraných snímků s největší dokumentární i výtvarnou hodnotou by město zafinancovalo tisk a případně by zajistilo výstavu.

Pro radnici by to byla velká výzva, protože nezávislí autoři určitě nevytvoří reklamní fotky, ale pořídí záběry reality, často nelichotivé. Takový je i Dvořákův soubor Mostecké slavnosti, jehož veřejnou prezentaci připravil svépomocí a ve spolupráci s divadlem kurátor a zakladatel výstavního projektu Zlatá trojka Tomáš Ondrášek, který je také fotograf.

„Na fotkách musí být pravda a Luboš to dodržuje. Někomu ta pravda možná je i nepříjemná. Luboš totiž nic nepřikrášluje, nemění skutečnost. A takové by měly fotky být,“ řekl Ondrášek. Až lidé za sto či dvě stě let budou chtít vědět, jak se ve skutečnosti v Mostě žilo, tak si podle Ondráška budou určitě prohlížet fotky Luboše Dvořáka, nikoliv líbivé volební programy politických stran.

„Já bych přál každému městu, aby mělo přinejmenším jednoho svého Luboše Dvořáka. Mimo pravdy, kompozice a technické dokonalosti umí na fotkách zachytit i atmosféru doby. To hodnotu snímků výrazně zvyšuje, protože z těch záběrů je poznat, co jsme si mysleli, co jsme říkali a jak se nám to tady líbilo, či nelíbilo,“ dodal kurátor, který doufá, že Dvořák bude fotit běžný život dál. Vznik skupiny mosteckých fotografů považuje za skvělý nápad.

Mostecké slavnosti
Soubor fotek Luboše Dvořáka zachycuje různé oslavy v Mostě za posledních čtyřicet let. Výstava v Městském divadle v Mostě potrvá do 29. února. Vidět ji lze při představeních, nebo na vyžádání. Vstup je zdarma.

Dvořák má stále svůj ateliér v mosteckém paneláku. Papírově je už v důchodu, ale pozvolna pokračuje ve své tvorbě. Nejraději fotí na zakázku rodiny reportážním stylem. Rodiče pustí děti třeba na hřiště a fotograf běhá kolem nich a fotí.

Mostečan se k focení dostal v podstatě jako žáček, když se doma objevila flexareta. Malého Luboše zajímalo, co přístroj dokáže a první fotky udělal v deseti letech v Krkonoších na rekreaci ROH (tehdejší Revoluční odborové hnutí). Focení ho chytlo a na gymnáziu už byl třídní fotograf. Fotil třídní mejdany, brigády i maturitní ples. Pak si zvolil výtvarný obor, vystudoval ústeckou pedagogickou fakultu a učil ruštinu a brannou výchovu na učilišti v Hamru. Fotit nepřestal ani na vojně, kde jako útvarový fotograf mohl dokumentovat každodenní vojenský život, nástup rekrutů i přehlídky. Z Hamru v roce 1987 odešel do okresního kulturního střediska, kde fotil kulturní akce. V roce 1989 zachytil euforii během sametové revoluce v Mostě a později jako živnostník přešel na komerční fotografickou tvorbu. Úspěch měla i jeho moderní tabla maturantů vystavovaná v obchodech. Na digitální foťák přešel v roce 2003.

Luboš Dvořák
Profesionální fotograf a rodák z Mostu. Narodil se v roce 1959. Původním povoláním je učitel. Ateliér má v paneláku v mostecké ulici Růžová. Už jako dítě s foťákem v ruce trávil téměř veškerý volný čas. Později fotografoval běžný život v éře socializmu. Tvrdí, že nikdy nebyl tzv. uměleckým fotografem, že se chtěl fotografováním hlavně bavit. Vždy ho zajímali především lidi a vše, co se kolem nich děje.