Když se Jirka narodil, nepatřil se svými 48 cm mezi miminka, která budí pozornost. „Největší jsem byl už ale od první třídy,“ řekl student, který bude letos maturovat. Ve škole jeho výšku občas využijí. „Natahuji vždycky hodiny,“ smál se Jiří. „A když jsem se učil truhlářem, tak jsem vždycky dostal za úkol udělat tu největší skříň.“ Spolužákům také vypomůže při basketbalovém zápase. „Basket jsem hrál, když jsem byl mladší, ale přestal jsem. To jsem ještě nevěděl, že tolik vyrostu,“ dodal student. Předpoklady v rodině ale má. „Táta měří dva metry a maminka 180, stejně jsem je všechny přerostl.“Jirka má sice perfektní rozhled, ale mít přes dva metry má i své mouchy. „První problémy jsem začal mít tak v osmý devátý třídě, kdy jsem nemohl sehnat boty. Nejhorší je to ale s kalhotami – na dlouhý lidi kalhoty nedělají. Musím chodit do speciálního obchodu, kde si je vždycky objednám,“ popsal Jirka první běžnou překážku netypicky vysokých lidí.„Nikdy jsem třeba neřešil, jestli budu mít malou nebo velkou přítelkyni. Ale když jsem chodil s malou dívkou, tak se vždycky lidi otáčeli a měli takové ty úsměvy,“ přiznal Jirka a dodal, že se po něm otáčejí lidé, i když jde po ulici sám. „Ta pozornost, když jdu odpoledne po náměstí, už mi asi nevadí, zvykám si.“Nejen shánět oblečení je ale komplikované. „Vadí mi doprava. Hned jak vlezu do tramvaje, nebo autobusu, tak se praštím. V nových autobusech si navíc nesednu, ale tam mají problém i lidé kolem 180 cm,“ vysvětlil Jirka a dodal, že například na procházení dveřmi si zvykl.„Automaticky se krčím, tak jednou za rok se ale praštím.“