Pavel Šafář fotografuje v litvínovském Docela velkém divadle. Poprvé si to vyzkoušel s povolením od divadla ještě z hlediště jako divák, během dalších představení už běžně fotografoval přímo z jeviště. Z tisíce snímků, které tam pořídil, vybral třicet nejlepších a uspořádal výstavu. Koná se v mezibořské knihovně a zájemci mají možnost ji vidět až do září.

Jak vás napadlo fotografovat zrovna v divadle?
Moji prarodiče kdysi dávno působili jako herci v Záluží. Když jsem byl malý, měl jsem doma od nich i divadelní líčidla, takže tento svět mi byl vždy blízký a tíhnul jsem k němu. Je to pro mě také výzva, protože fotografovat tam je mnohem těžší než třeba v přírodě.

V čem přesně je to těžší?
Většinou fotografuji přímo při divadelním představení. Nepoužívám blesk, protože se to nesmí. Všechno probíhá při běžném chodu, kvůli mně se nečeká ani se nic neopakuje. Člověk musí prokázat určitou hbitost a předvídavost, aby získal povedený záběr.

Co vše se z divadelního prostředí dostane do vašeho hledáčku?
Pořizuji snímky hlavně z představení - těch pro dospělé i z pohádek pro děti. Fotografovat na generálce se mi povedlo jen dvakrát. Mělo to výhodu v tom, že jsem mohl být blíže hercům a lépe pozorovat nejen je, ale třeba i režiséra. Mám také nějaké snímky ze zákulisí. Průměrně udělám z představení kolem 250 fotografií.

Jaký je váš nejoblíbenější snímek z vystaveného souboru?
Mojí srdeční záležitostí jsou fotografie ze hry pro dospělé Láska je láska. Přestože fotografie z pohádek jsou také krásné, tyhle jsou více ze života – a v tom pohádky moc často nebývají…

Co si myslíte, že návštěvníky výstavy na vašich fotografiích nejvíce zaujme?
To, jak se na nich herci mění. Co představení, to jiný kostým, jiné světlo, jiné emoce… Divadlo je úplně jiný svět…